ZELINKA: ne, fakt jsem v to nikdy nedoufala. Možná je to opravdu trochu zvrácený, ale mě ten vztah skutečně dával jistotu, že existujou chlapi, kteří se sice třeba i na chvíli zamilujou nebo mají slabost pro nějakou ženskou, ale mají hodnotový žebříček natolik stabilní, že kvůli tomu neopustí svoje děti a ženu, kterou mají rádi.
A ani nemám pocit, že jsem něco zmeškala. Však taky co? Je mi 33, mám skvělou rodinu, báječnýho manžela, dceru a další dva skřítky v břiše. Každý intenzivní vztah a velká láska vnesou do života trochu nostalgie a smutku. A pro mě tohle byl hodně intenzivní, trochu zvláštní a ne úplně obvyklý vztah. Ono je o dost jedndušší milovat někoho, s kým nemůže člověk být, protože s ním nemusí řešit všechny ty věci, které v normálním vztahu řešit musí. Nestojí ho tolik úsilí o vztah pečovat. Svým způsobem je tkaová láska jednoduchá a já si tuhle jednoduchost na tom užívala. Jestli bych to chtěla vrátit a vymazat? Myslím že ne, protože si myslím, že pokud bych to neprožila doopravdy, celý život bych po něčem takovém toužila.

ZELINKA: Tak... já jsem taky kdysi měla nějaký delší vztah s ženáčem. A upřímně - v tom vztahu jsem setrvávala právě i díky tomu, že jsem věděla, že svou rodinu neopustí. Jakkoli to může znít absurdně, pro mě to byla jistota, že jsou někde ještě lidi, pro které je rodina víc, než o pár let mladší model s luxusními výkony v posteli :) Byla jsem do něj hodně zamilovaná a ráda jsem s ním trávila čas, přestože jsem věděla, že je to to jediné, co s ním můžu trávit. Ale po ten čas mi to tak stačilo a vyhovovalo. Když jsem se toho vztahu nabažila a vzala si z něj vše, co mi ten vztah mohl nabídnout, ukončila jsem to. A bez výčitek, protože on svou rodinu opustit nechtěl, nikdy nic jiného netvrdil a konec konců - i on se mě určitě za tu dobu, co jsme se scházeli, prostě nabažil. Nikdy jsem se vůči jeho ženě necítila jako "ta druhá", když jel domů za rodinou, nikdy jsem se necítila ponížená nebo odstrčená. Byla to hra s oboustranně předem odkrytými kartami. Samozřejmě, bylo mi někdy smutno. Ale... v kterým vztahu člověku občas smutno není?

TANAIS: to nebylo o postavení jako takovém .... myslela jsem tím postavení věčné milenky ....

ale jo, já to chápu.... jen mi je divné, že ona ví, že rodinu neopustí a stejně v takovém vztahu setrvává.... místo toho, aby investovala do jiného vztahu s budoucností...

ZELINKA: eh, proč kde kdo motá do mileneckýho vztahu nějaký postavení? V mileneckým vztahu jde většinou jen o jedno postavení a to nikoli o postavení její, ale o jeho postavení :)

Pokud nejsem blbá, tak když si najdu zadanýho chlápka, tak od něj neočekávám, že začne pálit mosty, protože já jsem učiněná femme fatale a když už se rozhodnu si to s ním přesto užít, tak se nebudu užírat tím, že má ženu a rodinu. A pokud se tím užírat budu, je to moje blbost, ne jeho. A dokonce se do něj můžu i zamilovat, ale litovat toho, že se mnou není, protože má ženu, je z mýho pohledu blbost oné slečny. Už jenom proto, že selský rozum říká, že není jisté, že chlap, který opustí rodinu kvůli mně, neopustí mě kvůli nějaké jiné za čas zas. Jasně, já vím, že se to opravdu někdy stává, že se dva potkaj, opustí rodiny a pak jsou spolu spokojení, ale v drtivé většině případů to takovej šťastnej konec nemá, ne? Tak proč jít do takový investice, kde je míra rizika tak vysoká? Na to by se měl mít člověk příliš rád :)

Btw empiricky zjistuji, ze jak je clovek starsi a starsi, nejak uz vnitrne odmita ztracet cas s...vsak vite s cim,) Takovych komplikaci...presto se to drive zdalo tak jednoduche...ale je tak ubijejici resit, co nema reseni...respektive s nikym to v tomhle nerovnem vztahu dobre nedopadne...a i kdyz by ses stal clovek pofidernim "vitezem", stejne nikdy nezvitezi....ta minulost bude protekat budoucnosti jak tuk dobrym steakem:D (a zas jsme u zradla:D)