jo, nejlepší je si všechno vyjádřit procenty, aby to člověk pochopil a pěkně si zpřehlednil, že kejbítý je jako top.. a že rychlý intervence získávaj navrch, aby se ušetřilo..

GHOST: aha, takže nejde o výzkum, ale o názor a koukám že autorovi leží v žaludku především klasická freudiánská analýza. Tu stejně v ČR praktikuje jen pár lidí a navíc za nehorázné prachy. A teda nutno naznat, že zrovna já osobně neznám nikoho, kdo by jel v klasickém freudovy a já bych mu byla ochotná věřit. Ovšem nutno naznat, že znám jen asi tři.

GHOST: Ono to je snadné. Člověk má svobodnou volbu z terapie odejít. Pokud v ní setrvává, něco mu pravděpodobně přináší. Někteří klienti ani svůj problém řešit nechtějí, sytí je samotný vztah s terapeutem.

GHOST: problém velkých studií je v tom, že se prostě efekt terapie špatně kvantifikuje, protože její přínos je prostě subjektivní a těžko poměřitelný mezi jinými lidmmi... proto i podle mě z toho vychází lépe behaviorální terapie, kde se asi? lépe označí nějaká konkrétní změna v chování, kterou si dali za cíl...

NARVAH: Kdyby to bylo tak snadné, tak se neptám :-)
Viz Zilbergeld, B. (1983) The Shrinking of America: Myths of psychological change, strana 117:
Lidé často navštěvují terapii v krizi (časem odezní i z jiných důvodů, ale důvod se vztahuje na terapii)
Klienti potřebují věřit, že terapie stála za snahu (asi nikdo by si nerad přiznal, že strávil půl roku něčím, co nemá smysl; o terapeutech ani nemluvě)
Klienti obvykle mluví pozitivně o svých terapeutech, i když problém přetrává (cokoli, hlavně aby nešlo o selhání; malý zisk je lepší než jakákoli ztráta)

Navíc třeba u analýzy člověk nemá moc šanci zjistit, jaký terapeut vlastně je. Na tom to snad i stojí, ne?

"Mluvící terapie" je parafráze "talking therapies" :-)

Jinak jsem se díval do toho Kratochvíla a teda většina metaanalýz tam uvedených uvádí dost skeptický pohled na většinu škol až na KBT, trochu Gestalt, krátkodobá analýza a Rogerovská pro některé. Navíc ta "velká" metanalýza ukazuje, že jít na terapii jen zvyšuje pravděpodobnost zlepšení (ale zase o 80%), ale asi 50% lidí, kteří by na ni nešli, by na tom stejně byli stejně jako při terapii nebo lépe.

Navíc zřejmě nejdůležitější je jít do terapie s konkrétním cílem, což nejvíce zvyšuje možnost úspěchu.

Pozitivní mi na tom přijde zjištění, že člověk je schopen léčit se i sám životem a časem a vztahy s ostatními (ať už terapeutem či rodinou a přáteli).

ZUZKAOU: ok, díky za pohled na věc.

ZUZKAOU: Jasně, ale věci jako terapeutická škola ovlivnit nemůže, ne?

GHOST: tak právě proto, aby se to člověk naučil poznávat a netlačit do procesu sebe samotného je výcvik tak dlouhý a zahrnuje sebezkušenost... A přesně pro to, taky existuje supervize a přesně proto je psychoterapie tak ritualizovaná záležitost.

ZUZKAOU: A jak jako terapeut poznáš, že klient se přizpůsobuje "něčemu"?

ZUZKAOU: Jasně, vím, jak funguje KBT. Myslel jsem to tak, že třeba kvůli vzpomínkám je člověk mimo terapii v úzkosti / depresi / cítí se osaměle a zároveň musí řešit aktuální životní situace jako zaměstnání / studium / sociální život apod.

GHOST: analytické terapie vystavují člověka situacím? Jako vzpomínkám a představám? Pokud někdo tvoří odpovědi tak, aby vyhovovali terapeutovi, tak jaksi není v terapii, ale terapeut je značně neschopný a neléčí, ovšem manipuluje.

Expoziční techniky se používají v KBT a jen velmi vzácně (je to organizačně složitější, než jen setkávání se v kanceláři) a po předchozí dlouhé práci a především domluvě s klientem.

ZUZKAOU: Souhlasím, ve studiích je uvedeno, že vliv hraje velké množství proměnných na stranách klienta i terapeuta a terapie jako celek nezpochybňuji, spíše mi v tomto ohledu jde o některé aspekty, které se mi na tom nezdají.

Třeba právě na tom dynamickém (obzvlášť analytickém) přístupu mne "děsí" to, že člověka technicky vystavuje situacím, do kterých by se neměl dostat a nepřipadá mi to úplně pod kontrolou. Navíc v kombinaci s tím, že a) nejsou jasně stanovené cíle a způsob jejich dosažení (mluvením!?) b) při pozitivním vztahu k terapeutovi ztrácí klient jistou dávku "soudnosti" a c) má tendenci své odpovědi a sny tvořit tak, aby odpovídaly škole terapeuta (večer dohledám ten výzkum)

ZUZKAOU: SHAMANICO: ZUZKAOU: Děkuji za prameny, jdu se na to podívat :-)

GHOST: V češtině pak můžeš najít shrnutí hlavních studií v prvních kapitolách knihy Současná psychoterapie (Roubal, Vybíral, 2010).
Ve slovenštině pak vyšla kniha Výzkum v psychoterapii (Timulák), kde je taky shrnuto to hlavní ze světových výzkumů.

SHAMANICO: prima - významné části jsou na google!
The great psychotherapy debate ... - Bruce E. Wampold - Google Books
http://books.google.com/books?id=glGPRwSlgrsC&printsec=frontcover&source=gbs_atb#v=onepage&q&f=false

GHOST: no Kratochvíl tam má ocitované ty výsledky oné studie. Tuším, že to je ona - rozhodně nějakou velkou metastudii efetivity. Z počítačových sítí, co mají přístup třeba do pubmedu (většina univerzit) se jistě dostaneš k ful textu originálu. Ježe jaksi tím že se neléčí fyziologický stav nějakými konrétními biochemickými látkami, tak ten proces je pochopitelně složitější, než léčba zápalu plic.
Co do toho dáš, to z toho dostaneš.


Drtivá většina výzkumů potvrzuje efekt psychoterapie při práci s problém založenými na úzkostech, depresích a u závislostí. Velké rozdíly nebývají moc velké mezi styly psychoterapiie (jen teda klasická psychoanalýza trvá moc dlouho). U psychotických stavů a závažných poruch osobnosti už to je daleko horší, a zejména jaksi dynamické styly s odkrýváním příčin mohou sebou nést velká rizika. Na druhou stranu v rámci následné péče u psychotiků jsou nejrůznější podpůrné terapii značným usnadněním procesu.