ZUZKAOU: A co když prostě už nevím, proč navštěvuji psychoterapii... Upřímně netuším, kam se chci dostat... Začal jsem tam chodit, jelikož jsem měl problémy se školou, studuji něco, co mě nenaplňuje, nesnáším to, ale nechci to ukončit po těch letech... a dále, že prostě jsem měl stavy, kdy jsem celé dny nic nedělal... ne kvůli lenosti... a tak nějak to se už vyřešilo vše samo... takže vlastně nevím, proč tam mám ještě chodit, vím, že mám řadu jiných problémů... např. neschopnost navazovat partnerské vztahy, ale nejsem si jist, zdali mě to natolik trápí... jelikož při zpetném ohlédnutí jsem nikdy nebyl definitivně proti vztahu, leč když jsem stál o ženu, ona o mě ne... v podstatě se izoluji od jiných lidí, ale není to něco, co mě vadí... prostě si s mnohými nemám co říci... má terapeutka ale říká, že tak to být nemá... a tudíž to by se mělo změnit...

Osobně mě vždy napadá přirovnání klavíristy, který vždy toužil hrát na piano, být v tom dobrý, byla to jeho radost a naplňovalo ho to... řadu let tak činí, je šťastný... a pak se stane nehoda a on přijde o ruce... Dle mě dnešní psychoterapie vede k existenci, pokračování v životu za každou cenu, tudíž by vedla k tomu, aby ten člověk se s tím vyrovnal a žil dál... Ale dle mě ten člověk ztratil smysl svého života, a pokud se chce zabít, tak má na to právo... osobně si myslím, že mnoho lidí nedokáže pochopit význam umění pro jednotlivce... a dnešní kultura tlačí hlavně k existenci, i když bez snů, než k žití se sny... k pouhému nahrazení podstaty osoby něčím neadekvátním, vnucení mylšenky, že např. nyní mluvit o teorii hudby je stejně uspokojivé a nakonec ta osoba to přijme, jelikož je to přijatelnější, nežli si přiznat, že ztratila nejdůležitější... je to vnucení nového obranného mechanismu, který je ale společensky akceptovatelný, nežli říci, nechci žít a pokusit se zabít...

Takže co to tak vidím, tak vlastně jsou názory, že kreativita prostě může být zničena psychoterapií, a nebo rozvíjena... nevím, osobně já chápu kreativitu jako vyrovnávíní se se sebou samým... a z dějin mě nanapadá nikdo "vyrovnaný", kdo by byl kreativní, vždy umělci využívali svou rozervanost pro tvorbu... i když to zní jako klišé... a vskutku je možná má kreativita pouhý obranný mechanismus, a když se nebude důvod bránit, nebude důvod tvořit...

Jinak v místnosti Virtuální psychiatrická poradna - možnost konzultovat své problémy s psychiatrem (1910) jsem rovněž řešil tuto problematiku, kde více rozebírám, proč jsem šel na terapii atd.

KATIA: no.. mě napadá třeba, že to může bejt i srnečkův obranej mechanismus.. asi bych se ptal: opravdu se mi snížila tvořivost? jak se to projevuje? opravdu za to může moje terapie? atd.. třeba je zaléčen farmaky, to bych chápal víc ;) každopádně to může být tématem dalšího sezení

MORPHLER: no dyť říkám, že čeští psychoterapeuti nejsou schopní se dohodnout na jedné funkční komoře. Minimálně Anglii a v USA profesní komory dost hlídají etické standarty a mají vyšetřovací orgány (jak je to v západoevropských zemích netuším). Jenže tam jaksi je relativně kontrolovatelná a nebo úspěšně žalovatelná i činost lékařů, což je v ČR povětšinou sci-fi, až na ty nejflagrantnější průsery typu ordinuji s 3 promile, vyměním děti a nebo roztrhnu dítě porodnickými kleštěmi.

Ale fakt se ta kontrola nedá přenést na živnostenský úřad.

ZUZKAOU: chapu. ale ja jaksi nemam v profesni komory duveru (viz lekarska komora u nas, nebo ostatne i akpcr, ktera je jak to vidim taky imho vice na skodu). Dost jsme o tom diskutovali mezi lidmi co delaji vycviky a zjistili jsme, ze by to byla stejne silena politikarina a ze o to nemame jaksi zajem. Nikdo z nas se do toho nechtel dat, chceme se venovat spise lidem. Moc si nedovedu predstavit komoru napric smery vydavajici registrace, to je cesta kterou bych tu videt nechtel. Podle toho, kdo by byl ve funkci by se asi preferovaly jen urcite smery a zcela odmitaly jine. Imho je dostatecny stav, kdy jednotlive smery certifikuji nezavisle.
Profesni komora je primarne o moci, prosazeni zajmu a ochrane clenu, ne o zajisteni standardu.

NARVAH: jj, souhlasím, může to jít různými směry, záleží na konkrétní konstelaci. ale jenom jsem měla potřeba vyjádřit se směrem k tomu, že "je zaručené, že k tomu či onomu nedojde"

KATIA: a nebo to může bejt úplně naopak, žejo.. když je klidnej, spokojenej, v klidu, tak to může potencovat jeho tvořivost, tedy syntetizovat kognitivní schopnosti, vlastnosti osobnosti a motivy..

Lubart pokládal za předpoklad vzniku kreativity šest faktorů.. myslím si, že jeden z nich, tedy vnitřní motivace, by mohla být psychoterapií pozměněna..

napadá mě, že třeba kreativita může vyvěrat z dezintegrace psychických fcí.. pst je integruje.. může to jít proti sobě.. pak je potřeba tedy zvážit zisky..

SRNECEK: já si říkám, že se to v zásadě může stát, někdy ta kreativita prostě souvisí s určitým vnitřním přetlakem, kterej tak člověk ventiluje a když je v pohodě, spokojenej, v klidu... tak prostě z něj tahle energie nejde. (druhá horší rovina by samozřejmě mohla být ta, že psychoterapie nějak člověka směřuje ke konformitě a obecně vhodným projevům chování). ale tak záleží, jaká je tvoje motivace do terapie jít, co chceš, aby ti to přineslo a jestli ti to za to stojí, nebo jestli si najdeš zdroje pro kreativitu i jinde.... to je samozřejmě výsledek, který nelze předvídat....

MORPHLER: doneseš doklady o kvalifikaci a nazdar.
MORPHLER: stejně jako nařízená psychoterapie pro rozvoj. Nehledě na to, že certifikovaných supervizorů už je teď málo, takže pokud by se to rozjelo jako povinná procedura, byl by z toho prima kšeft, stejně jako z vyšetření řidičů. A kvalita by šla rapidně dolu.

POvinná týmová supervize je rozumný nápad, z povinné individuální by se stala fraška.

Znovu opakuji - profesní komora, která vydává registrace a zároveň tedy jaksi plní kontrolní funkci. Viz třeba komory v anglosaském světě. Supervize je nástroj rozvoje, nikoliv kontroly.

SRNECEK: je těžký usuzovat z několika málo vět, ale předpokládám, že jsi začal chodit na terapii, protože si řešíš nějakej problém, kterej tě v něčem omezuje a je ti nepříjemnej. jenže,aby se něco změnilo, je třeba do toho systému, kterej ti celou dobu nějak funguje, sáhnout. to sáhnutí do systému docela bolí, je to normální a časem by se to mělo opracovat. je to jako když dvě zaklaplá ozubená kolečka v sobě chceš od sebe rozdělit a přemontovat jinak.
někdy když lidi zjistí, že terapie není úplně bezbolestný proces, tak mají tendence unikat v zájmu nějak zachovat ten svůj starý systém, kterej sice není úplně ok, ale nějak funguje.

mně přijde, že bys měl rozmýšlet, jestli terapie je to, co chceš. a jestli k terapeutce máš důvěru a chceš, aby ti tvůj problém pomáhala dál řešit. nebo jestli bys raději chtěl jiný přístup a jiného terapeuta. o svou kreativitu se podle mě skutečně bát nemusíš, spíš naopak, mohl bys jí postupně třeba ještě rozvíjet.

NARVAH: Mluvíš z vlastní zkušenosti?

SRNECEK: souzním s názorem terapeutky

Ahoj, začal jsem chodit na psychoterapii, ale mám od začátku obavy, které se nyní stále více prohlubují, že "vyléčením" ztratím mou kreativitu... mízu, z které čerpám, a které mě odlišuje... má někdo nějaké zkušenosti, jaký vliv mé terapie v této oblasti... terapeutka mě ujišťuje, že to je nesmysl, ale upřímně tomu vůbec nevěřím, hlavně když nyní cítím vlivy, jež pociťuji spíše jako záporné... Děkuji za odpověď.

Jakou máte barvu očí v tomdle fóru? http://www.youtube.com/watch?v=8bWlTZZN3DY&feature=related

A teda fakt už vidím Praška v povinné idnividuální supervizi. A nebo tu Bašteckou.

Individuální supervize je nástroj rozvoje, ne kontroly. Má smysl když se učím a nebo když zjistím, že mám téma, které potřebuju zpracovat - ne abych si to šla jednou za čtvrt roku odsedět, abych měla čárku.