DARJEEL: Do terapie jsem přinesla trauma zneužití v dětství a odmítnutí ve vztazích. Poté, co jsem si od terapeuta vyžádala přijetí v rámci terapeutickýho vztahu, se mi dostalo přijetí v podobě svádivýho pohledu (už jsem tady o tom psala). Byť to bylo trochu za hranou etických pravidel, spustilo to u mě transformační osobnostní proces. Poté, co jsem se následně začala dožadovat reálnýho vztahu s terapeutem, mi dával verbálně naději reálnýho vztahu po ukončení terapie. Na posledním sezení mi dal ovšem poměrně jasně najevo, ať na vztah s ním navždy zapomenu, jelikož s klientkami nechodí a že mě nemůže zneužít tak jako činili jiní v minosti. A že když mě sváděl pohledem, tak profesně selhal. Tohle jeho vyjádření přišlo potom, co jsem vážně uvažovala o ukončení terapie s přáním navázat s ním reálný vztah. A tak se teď cítím zneužitá a odmítnutá a říkám si, jestli to je nezvládnutá terapie anebo jestli terapeut na mě neaplikuje nejaký "role playing", když zjevně a vědomě opakuje v protipřenosovým vztahu moje bolestivý témata (zneužití, odmítnutí).

Něco jsem k tomu našla v článku o stádiích psychoterapeutickýho procesu v koncepci Junga aj.:

Terapie se dostává do fáze intimního mystéria, do fáze, jež je často morálně velmi těžko pochopitelná pro ty, kdo stojí mimo její pole. Terapeut ani klient se už nedokážou takticky vyhýbat tlaku archetypálního pole a prostřednictvím přenosovo-protipřenosové dynamiky dramaticky přehrávají jeho obsah. Věci už nerežíruje ego, ale Self (bytostné Já), dostávají se do „polovědomé“, z části iracionální roviny, kde i ta nejlepší vůle dostává svou dávku relativizace. Důvěra mezi pacientem a lékařem přerostla do té míry, že ti dva už nedokážou maskovat negativní ani pozitivní pocity. Terapeut zde může například přejít k nevědomému zahanbování svého klienta, může reagovat podle či manipulativně. Rozehraje hru, která byla kdysi započata, ale nedokončena. Je tu ovšem jeden rozdíl: protože je terapeut jednou nohou ve světě objektivního ducha vlastní profese, už nepodá pacientovi smrtelnou dávku jedu, ale pouze jeho derivát![100] Reaguje sice s emocí, která je nezbytná, ale nikoli „naplno“, pouze napůl; můžeme říct rituálně. V tu chvíli ale musí zároveň nastoupit reflexe. S temnou polovinou nabídne terapeut i světlou: přijme zodpovědnost, omluví se, vysvětlí svou reakci a tím odhalí vlastní obnaženou lidskost. Lidskost, v níž jsme si všichni zcela rovni. Lidskost, jež nezná jinou hodnotu nežli tu, kterou jí propůjčuje existence samotná. Sníží se tak níž než jeho klient, nabídne to, co bylo soustavně klientovi odpíráno. Stále totiž zakoušel pouze jednu polovinu této zkušenosti. Obyčejně takovýto zážitek doprovází hluboký pocit hanby na straně pacienta i terapeuta, proto pokořuje oba, oba se vzájemně učí a poznávají relativitu svého ega. Zároveň však přichází i pocit úlevy a procitnutí, proto má transformativní účinek.

MORPHLER: a jak se divam, ze to chape klasicka psychoanalyza, tak protiprenos je neco, na co si analytik ma davat pozor, pokud to zaregistruje tak vnest do konverzace, ale v zadnem pripade sytit a podporovat ci nejak vyuzivat, nebo dokonce pacientovi "odhrat".
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protip%C5%99enos
Takze by me docela zajimalo, co vlastne ten terapuet dela a jak to ma teoreticky ukotvene.

ZOEL: no jak ja chapu protiprenos, tak by se necemu takovemu ze by to klientovi opakoval mel terapeut spise vyhnout, ne? Jak to vypada v praxi, takove prenosove zenuziti a odmitnuti?

MORPHLER: klient má trauma zneužití a odmítnutí a terapeut opakuje záměrně prostřednictvím svýho protipřenosu stejný schéma.

ZOEL: nejsem psychoanalytik, ale ze by zrovna psychoanalyza pracovala s hranim roli jsem se nesetkal. Zni to trochu jako expozice v KBT (coz taky nejsem), ale jinak si jako terapeut ani nedokazu predstavit co by takove "zamerne odehrani traumatickeho obsahu" vlastne melo jako byt.

Chtěla bych se zeptat místních odborníků: může být jednou z technik v rámci psychoanalytické terapie záměrné odehrání traumatických obsahů klienta, tentokrát však v rámci bezpečného prostředi terapie?

PAVLINKA: ráda bych pohled někoho dalšího, jsem teď v pozici, kdy terapeutce bezmezně důvěřuji (jak by to mělo být) a také zároveň platím za sezení nemalé peníze. A nepředpokládám, že by o mě jako o klienta ráda přišla - s argumentem, že stále je co řešit, bych k ní mohla docházet roky...

Ahoj, začala jsem navštěvovat psychoterapeutku - byla jsem celkově ve všem ztracená, labyrint, ze kterého jsem nevěděla, jak ven. Od července jsem u ní byla 15x. Doposud jsem k žádné nechodila, tedy nemám srovnání, jak dlouho návštěvy trvají, jak probíhají, co je cílem apod. ale předpokládám, že je to naprosto individuální. Hledám nyní moment, kdy je čas na ukončení sezení. Dobře se na tu hodinu pozornosti zvyká, ale nerada bych se dostala do fáze závislosti na těchto sezeních. Jak poznat, kdy skončit? díky

STALK: No rozhodně když člověk chce, tak možností je víc a asi se dá najít to, co člověku vyhovuje, akorát teda asi někdy ne na pojišťovnu, takže za svoje.
Podle mě by bylo hlavně potřeba mnohem víc zdůrazńovat doléčování, 3-4 měsíční léčba je hrozně málo. Anonymní alkoholici mají mnohem vyšší úspěšnost možná právě proto, že jsou v principu kontinuální, takže člověk neztratí kontakt. V léčebnách taky jsou rekondiční pobyty, ale jak tam člověk neni delší dobu, často se na to vykašle a hlavně to neni k dispozici v krizi.

DARJEEL: Ono zase je to taky charakterem závilosti. Často se vrací a člověk musí být vnitřně rozhodnutej a smířenej/uvědomělěj si svého stavu na to, aby s tim nadobro přestal, což mnoha lidem trvá hodně dlouho (taky se mezi ně počítám). Stojim si ale za tim, že je potřeba řešit hlavně příčinnu toho, jak se k ní člověk dostal - ať leží někdě v dětství nebo jinym traumatu. Ta klasická ústavní léčba je dobrá na to, že si člověk srovná režim a zdraví, nicméně na psychoterapii je většinou bohužel málo času a prostoru (mám zkušenost pouze z Kroměříže, možná to je jinde jinak, ale co jsem slyšel, tak moc ne).