ASIG: delam psychoterapii a KI a tvuj dotaz mi prijde nezodpoveditelny, i kdyby ses dostal/a k nasim statistikam... coz se asi moc nedostanes..

ASIG: Nikdo mi zatím nedal odpověď nebo tip. Ptám se na nějaké tabu, nebo je to neuchopitelné, nebo...?

PAVLINKA: děkuji

Zdravím, pro jednu paní, která si v současné době nemůže dovolit platit za terapeuta, sháním kontakt na psychologa z Prahy, který má smlouvu s pojišťovnami. Paní má za sebou těžší psychické onemocnění, nevím ovšem přesně jaké povahy.

ESTEL: Díky za Tvůj pohled. Máš zřejmě pravdu, k tomu přehrání minulých traumat došlo pravděpodobně nevědomě na obou stranách.

Ještě k tomu "slepýmu místu" u terapeuta, jak píšeš...traumatem mýho terapeuta je nedostatek sebepřijetí, proto je na terapii se mnou závislý. Projevuje se to například jeho strachem z toho, že i kdyby si se mnou něco začal, tak bych ho dřív nebo později odmítla. Sám řekl, že prochází vnitřní proměnou v rámci mojí terapie. A tím, že mi sdělil, že je na mě závislý, mi chtěl dát pocit, že pro jednou jsem to já, kdo nestojí v podřízenym postavení jako tomu bylo obvykle v minulosti, kdy jsem tou závislou byla právě já. Takže tím sledoval do jistý míry léčivý účinek, nehodnotila bych tenhle jeho výrok úplně jako selhání.

Na základě toho citovanýho článku jsem mu řekla, že by měl nést odpovědnost za svoje chování, kdy porušil etický předpisy a pak mi zas vzal veškerou naději. Když jsem mu popsala svoje trápení poté, co kategoricky odmítl možný reálný vztah se mnou, tak řekl, že ho to mrzí. To mi, myslím, pomohlo.

Sama pořád nevím, jestli můj terapeut terapii zvládá anebo ne...to ukáže čas. Snad bez neblahých následků na mou duši.

PAVLINKA: Vím, že řešit to zrovna tady, není nejlepší. Někdy mám ale prostě pocit, že bych potřebovala dalšího psychoterapeuta, abych s ním konzultovala probíhající psychoterapii.

Psychoterapii jsme ještě neukončili. Ačkoliv jsem chtěla, můj psychoterapeut byl proti. Má za to, že mojí motivací k ukončení bylo přání navázat s ním reálný vztah a protože by to bral jako svý selhání, tak mi vysvětlil, že na rande se mnou nyní nepůjde. Takže v terapii pokračuju, protože jsem na svým terapeutovi svým způsobem závislá. Přičemž on mi přiznal, že je stejně tak závislý na mě, a proto mě nechce z terapie pustit.

Jinak možnost reálného vztahu mi naznačoval například rozptylováním mých obav v tom smyslu, že moje pocity k němu jsou za daných podmínek slepou uličkou. Řekl, že si myslí, že to slepá ulička není.

Ahoj, sháním nějakou statistiku o tom, co dnes lidé nejvíce "řeší" v osobním životě (co nejkonkrétněji). Napadá vás nějaký zdroj/e (popř. příslušnější diskuze)?

Díky.

DARJEEL: Do terapie jsem přinesla trauma zneužití v dětství a odmítnutí ve vztazích. Poté, co jsem si od terapeuta vyžádala přijetí v rámci terapeutickýho vztahu, se mi dostalo přijetí v podobě svádivýho pohledu (už jsem tady o tom psala). Byť to bylo trochu za hranou etických pravidel, spustilo to u mě transformační osobnostní proces. Poté, co jsem se následně začala dožadovat reálnýho vztahu s terapeutem, mi dával verbálně naději reálnýho vztahu po ukončení terapie. Na posledním sezení mi dal ovšem poměrně jasně najevo, ať na vztah s ním navždy zapomenu, jelikož s klientkami nechodí a že mě nemůže zneužít tak jako činili jiní v minosti. A že když mě sváděl pohledem, tak profesně selhal. Tohle jeho vyjádření přišlo potom, co jsem vážně uvažovala o ukončení terapie s přáním navázat s ním reálný vztah. A tak se teď cítím zneužitá a odmítnutá a říkám si, jestli to je nezvládnutá terapie anebo jestli terapeut na mě neaplikuje nejaký "role playing", když zjevně a vědomě opakuje v protipřenosovým vztahu moje bolestivý témata (zneužití, odmítnutí).

Něco jsem k tomu našla v článku o stádiích psychoterapeutickýho procesu v koncepci Junga aj.:

Terapie se dostává do fáze intimního mystéria, do fáze, jež je často morálně velmi těžko pochopitelná pro ty, kdo stojí mimo její pole. Terapeut ani klient se už nedokážou takticky vyhýbat tlaku archetypálního pole a prostřednictvím přenosovo-protipřenosové dynamiky dramaticky přehrávají jeho obsah. Věci už nerežíruje ego, ale Self (bytostné Já), dostávají se do „polovědomé“, z části iracionální roviny, kde i ta nejlepší vůle dostává svou dávku relativizace. Důvěra mezi pacientem a lékařem přerostla do té míry, že ti dva už nedokážou maskovat negativní ani pozitivní pocity. Terapeut zde může například přejít k nevědomému zahanbování svého klienta, může reagovat podle či manipulativně. Rozehraje hru, která byla kdysi započata, ale nedokončena. Je tu ovšem jeden rozdíl: protože je terapeut jednou nohou ve světě objektivního ducha vlastní profese, už nepodá pacientovi smrtelnou dávku jedu, ale pouze jeho derivát![100] Reaguje sice s emocí, která je nezbytná, ale nikoli „naplno“, pouze napůl; můžeme říct rituálně. V tu chvíli ale musí zároveň nastoupit reflexe. S temnou polovinou nabídne terapeut i světlou: přijme zodpovědnost, omluví se, vysvětlí svou reakci a tím odhalí vlastní obnaženou lidskost. Lidskost, v níž jsme si všichni zcela rovni. Lidskost, jež nezná jinou hodnotu nežli tu, kterou jí propůjčuje existence samotná. Sníží se tak níž než jeho klient, nabídne to, co bylo soustavně klientovi odpíráno. Stále totiž zakoušel pouze jednu polovinu této zkušenosti. Obyčejně takovýto zážitek doprovází hluboký pocit hanby na straně pacienta i terapeuta, proto pokořuje oba, oba se vzájemně učí a poznávají relativitu svého ega. Zároveň však přichází i pocit úlevy a procitnutí, proto má transformativní účinek.

MORPHLER: a jak se divam, ze to chape klasicka psychoanalyza, tak protiprenos je neco, na co si analytik ma davat pozor, pokud to zaregistruje tak vnest do konverzace, ale v zadnem pripade sytit a podporovat ci nejak vyuzivat, nebo dokonce pacientovi "odhrat".
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protip%C5%99enos
Takze by me docela zajimalo, co vlastne ten terapuet dela a jak to ma teoreticky ukotvene.