Nyní je také jasně vidět, před čím člověk ve své každodennosti utíká. Nikoli před věcmi, nýbrž právě k nim jakožto k věcem, u nichž se může jeho existence ztracená do neurčitého 'ono se' zdržovat, ukolébána v důvěrné obeznámenosti světa. Útěk, který se ve svém upadání uchyluje do „zabydlenosti", kterou skýtá veřejnost, je útěkem před nezabydleností, tzn. před onou 'tísnivou nehostinností', která prostupuje člověka jakožto vrženého tvora, který je vydán sobě samému v pobývání na světě. Tato 'tísnivá nehostinnost' je člověku stále v patách a ohrožuje, i když nikoli výslovně, jeho každodenní ztracenost v neurčitém 'ono se' veřejných mas a bezmyšlenkovité pohodlnosti. Toto ohrožení může jít fakticky ruku v ruce s plnou jistotou a bezstarostností každodenního života. Úzkost se může dostavit i v nejbanálnějších situacích. Není ani třeba tmy, v níž se člověka obvykle snadněji zmocní ona 'tísnivá nehostinnost'. Tma je totiž situace, v níž určitým důrazným způsobem „nic nevidíme", i když právě svět je ještě, ba naléhavěji, svět stálé „tu".
Úzkost zjevuje člověku možnost existovat k sobě samému, to znamená zjevuje volnost pro svobodu zvolit a uchopit sebe sama. Úzkost přivádí člověka před jeho svobodu k..., k autenticitě jeho existence jako před možnost, jíž vždy sám už jest.
-- Heidegger, Bytí a čas (specifický jazyk místy značně upraven pro ne-filosofy :)