KUATO: Inu, to, cos napsal, zdálo se mi být --- hmmm, jak to říci: kapkou z proudu. Nebo ústím řeky. Ano, tak asi nejspíš bych to napsala, zkrátka: že je toho víc a toto je jen začátek.
Ty víš, nebo obecně se ví, že psaní je moje bytostná věc. A jistem, jde o to, nakolik psaní nutně má/musí být literaturou (nehodlám Tě v tom máchat), a druhá, nakolik je hlubokým zdrojem sebe-poznání (v tom naopak máchat nutno, ale to si zařídíš, to zařídíme).
Jistě: pro všechny to není stejné. Není každý posedlý jazykem, nenalézá každý ve slovech tolik Smyslu jako já, k tomu se snažím přihlížet. Ale přece, tady, mezi námi, když tak vidím, jak z někoho --- jak z Tebe --- to vytryskne, tu nemohu si pomoci a ty otázky se vynořují.
A ne, není to tak, že bych žádala, abys ze sebe zveřejnil víc, než je, hmmm, rozumné (cha, však víme, rozumné v těchto chvílích, kdy psaní tryská, není nic; a sakra, dobře tak!)
Spíš žádám, abys věnoval pozornost tomu okamžiku, kdy se slova zjevují umanutěji než jindy.
Protože to se svět dává poznávat, a jemnost Tvého přediva, a též i ty peřeje, co normálně člověk jenom hrcne skrz a houby z toho vidí.
Tak.
(Je to k pochopení, šmarjá? Mohla bych to podat i jako menší pako, případně, ale zatím se mně nechce, víš ;)