MEDVED007: Mám zkušenost z druhého stupně ZŠ a teda musím říct, že tam, kde byla opravdu nulová podpora v rodině, to bylo strašně znát. Na ty děti nemáš skoro žádný páky, všechno je jim jedno, protože rodiče buď řvou pořád stejně (nezávisle na známkách, poznámkách, pochvalách...) nebo neřvou vůbec. Děti nemaj žádnou motivaci, a řekněme si upřímně, na druhém stupni se žádné dítě nebude učit pro učitelčiny hezké oči. Můžeš, resp. kvůli svému profesionálnímu přístupu a svědomí musíš zkoušet všechno, co se dá, ale většinou to nemá valné výsledky. Chceš po nich, aby něco dělaly, ale ony mají zkušenost, že když nebudou nic dělat, bude jim vlastně taky dobře, tak co by se namáhaly. Samozřejmě můžeš učit zábavnou formou, ale jak jsou zatuhlé ve svém pasivním postoji, většinou se jim tím stejně nezavděčíš.
Nutno dodat, že já se s tím setkala spíš výjimečně, ale věřím, že někde se to může sejít tak, že takové děti tvoří třeba čtvrtinu nebo třetinu třídy, a ono to v té skupině udělá hrozně moc.