Haj hou, uklidněte mne prosím, že se to zlepší - syn (v červnu mu byly 4 roky) začal chodit do školky - státní, jej jich tam do třídy hlášených 28 ale zatím bylo vždy tak do 20 ti. A odchody do školky jsou peklo - nechce tam, pláče (včera až od vystupování z autobusu, dnes už při obouvání doma). Vypravují se tam s mužem, já to nedávám - v šatně se chytí jak klíště a pláče, že tam nechce. Jakmile si pro něj ale přijde do šatny učitelka a osloví ho, tak se zklidní a jde s ní, přes den prý nepláče. Domů chodí po obědě, takže je tam asi 4 hodiny. Po návratu říká, že to bylo lepší než předchozí den a vypráví, co všechno dělali, ale ráno je scéna zas o něco silnější (včera škemral i večer, že už do školky nechce, v noci měl neklidný spánek a vlezl si ke mně do postele až do rána). Řekl mi, že se jedné z paní učitelek bojí - že křičí (na něj prý zatím ne, ale zkrátka jí párkrát slyšel, jak okřikuje ostatní.) Druhou má radši, ta je prý hodná. Hlavní problém vydím ale asi v tom, že si nehraje s dětmi, nemá tam zatím žádné kamarády - když jsem se ho ptala, jak se některé děti jmenují, neznal ani jedno jméno. Dětí se asi stydí či bojí - část dětí je tam už z loňska takže už se znají, T. má problém se začlenit (je introvert, jedináček). První den se mu tam moc líbila taková autodráha s dopravními značkami, se kterou si tam kluci hráli, tak jsem se pak doma ptala, jestli si s ní pak taky hrál - prý ne, že se bál, aby to klukům nezkazil, aby jim nepřekážel. Nějak nechápu, že učitelky s dětmi teď v začátku nedají nějaké kolektivní hry - takové ty seznamovací, u kterých se třeba nahlas říká vlastní jméno - nebo zkrátka něco takového... Krom toho učitelky se rozhodly neakceptovat, že syna oslovujeme Téďo/Tedíku a říkají mu Teodorku. To je pro ostatní děti naprosto nezapamatovatelné a nevyslovitelné slovo (vím to z miniškolky v nemocnici, tam měly problém to vyslovit i školní děti). Ach jo. Zlepší se to, že jo? Jak dlouho ty raní pláče můžou trvat? Pracuju z domova, mám teď docela dost zakázek a i ty 4 hodiny jsou někdy málo, ale zároveň T. ví, že jsem doma a já vím, že pracovat se dá i v noci (ač v posledních měsícíh to někdy bylo hodně vyčerpávající) o to je to asi horší, pořádmi šrotuje, jak dlouho to zkoušet, jestli ho tam nedat až za rok atp. :-/