ANNAWA: Já viděla pár hodin ve třetí třídě, standardně 2 učitelky, ovšem jedna delší dobu nemocná (ta zdravá po těch 5 týdnech, co tam byla sama, už byla úplně hotová), 6 dětí. Bylo to šílený, jedno dítě spalo, hlavu položenou na lavici, hlasitě chrápalo (bylo pod nějakejma práškama, tuším silná antiepileptika), 2 děti lítaly skoro celou dobu kolem dokola lavic, občas se servaly, další dítě tupě zíralo z okna a nekomunikovalo a 2 zbývající se jakž takž snažily vnímat učitelku a podílet se na činnostech, ale v takovym prostředí by to nedal ani dospělej... Nemluvě o tom, že učitelka se neustále snažila usměrnit ty dva neposedné živly, takže na ty ostatní neměla tolik času... Efektivita 0 :-( Možná když tam jsou obě, probíhá to trochu líp. Ale stejně si myslím, že pro děti s hodně specifickýma potřebama je to lepší než být doma nonstop s rodiči (i rodiče si musej trochu odpočinout a chodit do práce), nicméně pro relativně normální dítě cesta do pekel... Je super, že se vám podařilo ho pak umístit do normální školy :-)

MADIETTA: no, nakonec jsem ráda, že jsem do školky šla. Jednak jsem se tam pokala s maminkou "agresora", chudák z toho byla úplně hotová, tak jsem ji uklidnila, že se nic neděje, Max to nijak neřeší a ani nemá nějaká šílená jelita (i když tedy na těch otiscích by se daly spočítat zuby :)). I paní učitelka z toho byla mírně vedle, prý se jim takové věci moc nestávají.. a byla ráda, že to se mnou mohla probrat (s manželem si kvůli jazykové bariéře moc nepokecají). Dopadlo to tak, že všechny zúčasntěné strany se uklidnily, což považuju jasně za pozitivum.

Pokud by někdo hledal třídu pro dítě se specifickými potřebami, tak jedna taková je na http://www.dekanka.cz/ . 15 dětí, 2 učitelky, 1 asistentka. Všechny tři jsou mladé a nadšené a s dětmi hezky pracují. Školka mívá volná místa, není problém dostat do ní dítě kterému budou tří třeba až v lednu. Trvalé bydliště na Praze 2 je ale samozřejmě výhodou.

ANNAWA: Statečná žena a úspěšná matka. :-)

ILLUZE: ale zrovna v Praze, kde jsou školky přeplněné, je to vlastně trochu utopie. Můj nejstarší syn měl na podruhé se školkou štěstí, nebo tedy já měla štěstí, protože tam byly skvělé učitelky a navíc tam měli jednu třídu ze čtyř coby speciálku s asistentem a polovičním počtem dětí do níž nějaký čas taky chodil. Asistent tam byl kvůli jednomu postiženému dítěti, ale to zase tolik asistenci nepotřebovalo, takže pomáhal třeba s mým synem.
Školu jsem proto řešila fakt zodpovědně, rozhodli jsme se platit soukromou plus částečně asistentku, škola se tvářila, že je na problémové děti zařízená, že vědí, která bije, asistentku že berou - sehnali jsme ji sami přes jedno občanské sdružení, fakt to bylo ještě těžší než dnes - na konci srpna pár dní před začátkem školy nám milou asistentku odmítli a že mají svoji. Už nebylo kam uhnout, ovšem asistentka v jejich podání představovala starou družinářku, která vlbec nechápala, co obnáší hyperaktivní dítě s aspergerem, kterou potřebovali někam upíchnout na druhou půlku úvazku částečně za naše prachy.
Dítě byl příšerné, učitelka ho nezvládala, rodiče si stěžovali a ředitelka syna v polovině ledna prakticky ze dne na den vyrazila. V ten moment jsem se teda málem složila a nezbylo mi, než ho dát do speciálky pro děti s poruchami chování na Zlíchově, což je škola, kam by kdokoli z vás dával potomky jen skutečně nerad.
Chválabohu jsem neuvěřitelnou shodou nálad narazila na možnost dát ho od druhé třídy do běžné základky s asistentem hrazeným městem. Zachránilo ho to pro další vzdělávání, myslím.
To vše za neustálé konzultace s odborníky přes psychologii.