MARKYSHA: moje ani ne čtyřleté dítě taky okomentujte kde co, ačkoli něco doma neřešíme. Oni na to přijdou sami, případně si to spojí s věcmi z knížek.

ADD: jsou dva, ne? takže asi jak píše edera EDERA: nicméně v USA prej používají jejich jména ;-)

Ostatně i v obrázkových knížkách jsou kontrastní ilustrace k pochopení malý/velký, tlustý/hubený, suchý/mokrý, veselý/smutný...

Mimochodem, tušíte někdo, proč je v mašince Tomášovi Tlustý přednosta? Děti to pak berou jako normální označení.
Na druhou stranu, ono to asi není morálně špatné, o někom říct, že je hubený, tlustý, vysoký, malý...Blbé je se někomu posmívat, ale samo o sobě to je jen popis reality. A že dítě nerozliší, kdo si z toho nic nedělá a koho to trápí, s tím se těžko něco nadělá, to se musí postupně naučit a ve čtyřech letech je na to ještě brzo.

SARGO: syn je mi uvnitř dost podobný, spoustu jeho pocitů a frustrací dost dobře chápu a dovedu si je sama z dětství vybavit, on je jen dává najevo přehnaně moc. Ale i kdyby byl opakem mě, i kdyby moje činy pro něj byly nepochopitelné, není to přeci důvod, (slovy doktora Vlacha) aby mi nevěřil, že dotýkati se drátů na zem spadlých je životu nebezpečné...

MARKYSHA: čtyřleťák tloušťku u lidí vnímá dost silně. Nevím, jestli si to přinesl od kamarádů ze školky nebo jestli to nekonvenuje s nějakým vnitřním smyslem pro harmonii, doma se obvykle k vzhledu lidí kolem nás nikterak nevyjadřujeme a obezitu neřešíme. Jednou nás překvapil u nějaké pohádky, vyjadřoval se o někom tlustém posměšně a před dvěma týdny mi docela zavařil, když v místní malé večerce nahlas a zřetelně řekl: "mami, ten pán je ale tlustý". Vedle stojící pán to vzal sportovně, otočil se a řekl "To máš pravdu, to jsem." Bohužel to nebyl konec, následoval dotaz "mamí, a proč je ten pán tak tlustý? Pane, proč jste tak tlustý?" Pán se chechtal a říkal mu, že rád jí, třeba tuhle slaninu, co si právě teď kupuje, já rudá až na zadku, prodavačka se snažila udržet vážnou tvář a vypadala, že každoui chvíli vyprskne. Pánovi jsem se omluvila, synovi jsem se cestou domů snažila vysvětlit, že to nemusí být příjemné, když o někom nahlas říká, že je tlustý, vůbec to nepochopil, prý tlustý je, tak proč mu to je nepříjemné...

SARGO: já tohle vidím u svých dcer....jedna je fyzicky podobná manželovi,ale uvnitř jsem to já.....vychovávat jí je pro mě strašně snadné...naprosto přesně chápu co cítí, proč dělá co dělá, jak na ní...druhá sice fyzicky vypadá jako já, ale uvnitř je manžel, který je taková poměrně uzavřená povaha a dost věcí si nechává pro sebe....výchova tohohle dítěte je jednoznačně výzva, protože moc nevím , jak na ní...nevím co si myslí, nevím jak určité věci vnímá a ona mi to nechce/nemůže? sdělit....takže dělám co umím a prostě doufám, že to bude stačit

SARGO: no to mi povídej, já snad nejsem introvert, ale zase se bojím lidí a mám dítě, které miluje interakci s cizími lidmi a neustále si s nimi někde povídá a já jsem do toho zatahována, ale tady mi to přijde spíš, že převychovává on mě a vytahuje z ulity.
Nedávno se mi stalo, že jsme byli na cvičení, kde byly děti předškolní a jedna holčička na mě ukázala a řekla: "Ta je ale tlustá", to ale imho nemá ze sebe, oni takhle musí posuzovat lidi doma. Přijde mi, že v tomhle věku ještě postavu moc nerozlišuji, maximálně barvu kůže, to jsme řešili.

SARGO: ano, souhlasím, dítě asi mnohdy nechápe, co vlastně rodiče k určitému chování vede a nebo proč to, či ono říkají... V pubertě se zase o "pochopeni" nesnaží...
Jak jsem psala níže (odp. pro BEBERA), povaha dětí se během dospívání mění, tedy to, jak nám rozumí (chtějí rozumět). Objeví se období vzdoru u 2letých, pak zase předpubertální neposlušnost, a pubertální období...Mohou být i jiné situace a příčiny, které děti během vývoje ovlivnují. To jsem myslela tím, že se povaha dítěte (jeho chování vůči okolí, rodičům) během vývoje mění (může měnit). Souhlasím (viz. MADIETA), že základní naturel člověka je daný geneticky. Samozřejmě, introvert jím zůstane, vztekloun se ale může po období vzdoru, či puberty, změnit k nepoznání...

... a možná - dovolte trochu ranního psycho-fantazírování (už tři dny mám horečku, víme :-)) - by taková úvaha šla dotáhnout ještě dál.
Jednat s druhými se děti učí nápodobou.
Situace: Přijdu do krámu, prodavačka je protivná, já jí odpovím hezky a dám jí dýško. To proto, že vidím, že ji něco trápí, vím, že je obvykle v pohodě, a vím, že když budu milá, vylepším jí den a ona pak bude příjemnější na ostatní. Ve finále mám dobrý pocit ze sebe, ona má lepší pocit, a ti po mně budou mít také lepší pocit. O chvíli později úsečně odpovím jiné, která se usmívá, ale její despekt a přezíravost jsou mě odrazují. Co vidí dítě, které vychází pouze z jejich jednání? Že jsem nekonzistentní a nepochopitelná.
Protože pokud já mám empatický způsob myšlení a primární je pro mě harmonický výsledek, a dítě má analytický způsob myšlení a primární je pro něj spravedlnost, musí být z mého jednání svým způsobem zmatené a trvale mu to podvědomě nedává smysl. Oba ty způsoby - kooperativní a spravedlivý - jsou legitimní, oba je třeba lehce kompenzovat tak, aby se nezvrtly do extrému, tedy do "nechám na sobě dříví štípat" a "nemilosrdnosti", ale pokud dítě nepiluje na mém příkladu vlastní náhled, co mu vlastně zbývá? Chová se chaotičtěji, než by se chovalo, kdyby mu to smysl dávalo. Snadno sklouzne k dojmu, že se při jednání s lidmi může řídit vlastní momentální náladou, protože je to nejjednodušší a dává to asi tak stejný smysl jako cokoli jiného. Skutečnost, že jsme odlišní, ho posune směrem k jeho vlastnímu extrému, protože já své jednání mírně kompenzuju směrem k tomu "být spravedlivý" a to je přesně to, co ono posilovat nepotřebuje.
Takže se vlastně neděje nic špatně, ale dítě není schopno přebrat domácí vzor. Nemůže to být důvod, proč se někdy děti v určitých oblastech tak nápadně fixují na to, co říká paní učitelka nebo kamarád? Třeba je to pro ně jen čitelnější - a nic víc. :-)

Já vždycky obdivovala rodiče Jardy Jágra. Táta ho před školou v 5 ráno vozil na tréninky, máma tam s ním pak byla celé odpoledne, jezdila s ním po světě. Plnili si své ambice, nebo se spíš obětovali talentu a snu svého syna? Rozhodně tehdy, v předškolním věku nemohli vědět, že se to vyplatí, že ho bude jednou znát celý svět. Možná by takových "Jágru" bylo více, kdyby i jiné děti měly takové podmínky a rodiče.

BEBERA: Jak jsem níže psala, není to jen o genech a výchově, ale i o povaze - osobnosti dítěte. Proto s mnohými osvojenými dětmi (většinou romy) moc nenaděláme, i naše děti mohou mít povahu po příbuzném ze čtvrtého kolena, tedy ne tu naši. Těžko mu tedy můžeme dávat něco, co nechce. Těžko s tím něco uděláme. Většinou se ale povaha během dospívání mění, za rok, za dva může být vše jinak... a pokud je na začátku pubety, tak to je uplně normální (každý má pravdu, jen ne rodiče... :-)

DRIZZT: dík. Budu to volně citovat kamarádce s dys- synkem, hudrá na něj, jak je možné, že jednou to slovo napíše správně a deset minut na to v jiném textu špatně. Jinak zrovna tihle dva jsou taky vhodným příkladem k tématu - v první, možná v druhé třídě kamarádka se synem navštívila PPP, potvrdili jí všechny možné poruchy, byla nešťastná, že bude ráda, jestli dokončí základku, například jí řekli, ať nepočítá s tím, že by se někdy naučil třeba vyjmenovaná slova a na cizí jazyky ať rovnou zapomene. Teď je klukovi jedenáct, každý den spolu pracují, chystají se do školy, procvičují, věnuje mu spoustu času, kluk nejenže má dobré známky, umí vyjmenovaná slova, když se soustředí, zvládne i diktát, ale úspěšně se učí i angličtinu a není v ní nijak pozadu oproti ostatním dětem... Všechno má ale opravdu vydřené...

Pak je mi líto, když vidím svého syna a chtěla bych mu toho tolik předat a on NECHCE. Cokoliv řekne jakýkoliv kamarád nebo pančelka ve školce, má mnohem větší váhu, než co řeknu já, ničemu nerozumím, on ví všechno líp a ještě mu podle psycholožky ani nemám nic cpát...

DRIZZT: já zas jak mám spíš vizuální paměť, tak tomu slovu prostě nerozumím, když je vidím jinak napsané.

BEBERA: "nevidím" - jsem zvyklá si KAŽDÉ jedno i/y, s/z, velká písmena,... zdůvodňovat. Chyby jsou produktem příliš "sebejistého" mozku. Prostě to odfiltruju jako běžný znak, ne jako problémové místo. Vnímám celá slova jako znaky, vlastně "čtu" jen první a poslední písmeno, zbytek si mozek dopočítá podle počtu písmen a kontextu. Tím, že se učím gramatiku se učím problémová slova, na která je třeba se zaměřit, abych je nefiltrovala a automaticky nepsala. Ale když to po době čtu s odstupem, tak mi v mysli "vybledne" to, co jsem napsala (už si to nepamatuju), takže mám znovu šanci, že slovo nepropadne filtrem, já si y/i zdůvodním....šíleně se zastydím...a buď opravím, nebo vysvětluji, že vážně nejsem retardovaná. Takže diktáty jsou pohroma, doplňovačky zcela v pohodě. Samozřejmě to zhoršuje únava a snížená pozornost.