TRISSIE: Tohle mě strašně štve-připomínky k tomu, že dcera "teda hodně dobře jí", "do té to padá", atd. Nejabsurdnější jsou ale hlášky typu "trochu zhubla, neee?" od mužovo tety. U 15 ti měsíčního dítěte mi to přijde úplně absurdní..

Mě před pár lety hodně zlepšilo sebevnímání, když jsem zpoza dveří vyslechla rozhovor mého tehdejšího s nějakým jeho kamarádem. Kamarád: "Ta tvoje má ale tlustej zadek." A přítelovo zamilovaně obdivné: "Žejo?"

TALENKA: dobře napsané... mám taky kámošku, kterou obdivuji, která si také umí dělat legraci ze své tlouštky, navíc měří přes 180cm a učí anglinu na základce 3 - 5. třídu a často zastupuje na stupni druhém... Je veselá, vtipná a pokud si z nadváhy něco dělá, nepozná se to na ni.
To, co si o sobě myslíme,si většinou neseme z dětství - jak nás viděli rodiče, jak o nás smýšleli, co jsme od nich slyšely.

MADIETTA: Kdybys věděla, jak mně ty tvoje pindy o tom, jak objektivně hnusná jsi, strašně, STRAŠNĚ lezou na nervy.


MARKYSHA: Vždycky jsem byla tlustá, a vypadá to tak, že vždycky budu. Krom toho nosím brýle. A objektivně mám nos, který z některých úhlů vypadá už jako první číslo chobotu.
Na druhou stranu o sobě taky dokážu říct, že mám pěkné oči. A umím se docela hýbat, i s tou nadváhou. A vlasy, i když bych chtěla rovné, jsou docela husté. A se správnou velikostí podprsenky dokážu vytvořit zajímavě působící dekolt i s těmi plandáky, co mi příroda nadělila :D
Máš něco, co na sobě dokážeš ocenit? Co se ti na sobě líbí? To je hodně důležité.
Mám kamarádku, která je ještě výrazně tlustější než jsem já. Její základní postup je: Když tě lidi potkají na ulici, jejich první dojem nikdy nesmí být "ta tlustá". Ona je vždycky "ta upravená", "ta, co tak svěle zpívá", "ta, co se věčně směje". Funguje to.

Je to v hlavě. Mně se sebevědomím strašně pomohl můj muž. Pro něho jsem krásná a jedinečná a to mi stačí k tomu, abych se tak i dokázala cítit. I když mám samozřejmě taky někdy chvíle, kdy bych nejraději dupla a zmizela. Vedle takové objektivně hnusné Madietty se cítím jako humplácký hromotluk.

A lezu s kůží na trh každý den - předstupuju před bandu puberťáků, co k odsudku nejdou daleko. Pomohlo mi být připravená na to, že se do mě navezou, mít připravené repliky, abych je odpálkovala, nebo abych je odzbrojila tím, že na to zavedu řeč sama a nějakým vtipem to shodím - vyrazím jim zbraň z ruky.
Loni jsem učila v devítce výchovu ke zdraví. Měsíc věnovaný poruchám příjmu potravy. Vlezla jsem do třídy a řekla: Dneska si budeme povídat o obezitě. Jsem skvělá názorná ukázka. Mrkněte na mě a řekněte mi všechny zdravotní rizika, která jste na mě vypozorovali. Nastala věcná debata, žádné úšklebky.
Letos jsem s osmáky přespávala ve škole, chtěli jít večer do školního bazénu. Tak jsem jim na rovinu řekla, že pokud kluci vydýchají, že budu v plavkách a nezačnou z toho koktat, nemám s tím problém. začali mě překotně ujišťovat, a šlo se.

Sorry za román. Chtěla bych do tebe nějak napumpovat sebedůvěru, ale nevím, jak...

Já třeba jsem měla v pubertě velmi nízké sebevědomí, což bylo dané tím, že opravdu nejsem přirozená kráska, za kterou by se kluci ohlíželi. Postupem času přicházím (stále ještě na další a další) vychytávky, jak svůj vzhled vylepšit, a jsem se sebou víc a víc spokojená. A říkám si, proč mi tohle sakra někdo neřekl, když mi bylo těch patnáct? Proč jsem místo toho slýchala "Dyť jsi hezká přirozeně, nemaluj se" - když jsem vytáhla řasenku, jelikož jsem s prominutím měla zrcadlo a viděla, že to fakt úplně dobrý není. Myslím, že dřív součástí výchovy mladých dívek bylo i to, jak se upravit, aby vypadaly dobře. Za mých mladých let se tohle děsně podceňovalo a vtloukalo se nám do hlavy, že je důležité, co máme v hlavě a ne naní. Ono je důležité obojí.

MADIETTA: já si myslím, že to zbytečné není. Kdyby mi manžel neříkal, že jsem hezká a že se mu líbím, asi bych padala do těch svejch cyklů "jsem hnusná a tlustá a nikdo mě díky tomu nebude mít rád". Já potřebuju slyšet, že se líbím, já mu i věřím, ale prostě to nízký sebevědomí a strach ve mě zůstane..

MADIETTA: Většina žen by prodala duši za tvoji vizáž, kdy na obličeji jsou vidět všechny patričné orgány na svých místech, aniž by bylo nutné věnovat tomu půl hodiny umělecké práce. Já například si musím každé ráno domalovat na ksicht oči. Ale ty tomu stejně nikdy neuvěříš, to pak je těžký :D