TORUVIEL: Až na tu poslední větu - do kamene tesat. On možná i ten otec, co táhl hystericky řvoucí dítě, dobře věděl, co dělá.

ORIKA: Tak ono je to individuální. Osobně si myslím, že své dceři naslouchám a vnímám, co cítí a kdybych viděla, že má s adaptací problémy, nějak bych to řešila. Osvědčilo se mi ji připravit na školku, aby se na ni těšila (že si tam bude hrát, pozná nové lidi atd.). Hodně má na ni vliv moje nálada, vím, že kdybych "chtěla", dokážu jí tu školku zfleku znechutit, že tam nebude chtít vkročit, nebo dokážu v ní vyvolat úzkost z té školky, úzkost ze změny. Má to opravdu velký vliv, jak rodič s dítětem o tom mluví, co cítí, co tomu dítěti předává. Alespoň já to teda vnímám velmi. Když dávám dceru do školky, věřím jí, že je na to připravená, věřím, že to zvládne. Kdybych zaváhala a ptala se jí třeba, jestli tam s ní nemám zůstat, tak vím, že to ze mě vycítí, a nebude chtít, abych odešla. Bebera třeba zas zná svého syna a ví, že na něj funguje něco jiného. A není to o tom, že by ten rodič, co tam dítě nechá a odejde, byl méně citlivý. Spíš že ví, jak se svým dítětem vycházet. A někdo je třeba necitlivý a neví to, třeba ten dotyčný otec, co táhl své dítě do školky s řevem...

NIENNA: Tak to jsem Herodes a krkavčí matka taky. Naše školka tohle nabízí, ale využívá to minimum rodičů, nakonec mi to přijde i kontraproduktivní, takové "prodlužování agonie". Místo aby si učitelky a děti mohly od začátku vytvořit svou vlastní rutinu, tak jim do toho i nechtěně zasahují rodiče, navíc to, že Janička tam má maminku a já ne, je další komplikace. Syn zatím bude chodit dopoledne, to je pro něj akorát a včera, když jsme ho tam vedli, tak samozřejmě při našem odchodu začal smutnit a chtěl jít s námi pryč, ale učitelka sama nám bokem řekla, ať jdeme, že prodlužování to jen zhorší a měla pravdu, máme vyzkoušeno od babiček, že po našem odchodu nás srdceryvně shání pět minut a pak si na nás dalších deset hodin ani nevzpomene :).

Když ty matky jsou samy nešťastné, že tam musí drobečka nechat, tak je jasné, že dítě přebírá pocity neštěstí od nich. Ono je to zase stejné, jako se psama :D Mně bylo včera trošku smutno, že jsme se ani nerozloučili, prostě jsem vymizela, ale dneska už to proběhlo normálně - pusa, rozloučení a odchod.

EDERA: Vypadá to slibně.... :-)

Dneska se nás valná většina nechala zavřít v šatně... Pár nadšenců (cca do 5 lidí) zůstalo se svým mazlíkem ve třídě... Za námi ostatními děti občas přikráčely... Vlastně to bylo cca 5 stejných dětí... Rokováním v šatně se odhlasoval hromadný názor, že tam ty děti vlastně rozhazujeme...a že když sem furt někdo chodí za náma, tak ostatní pak prostě MUSÍ taky -přeci o to nepřijdou... :-)

Takže od učitelek návrh byl přijat téměř jednohlasně (proti byly hlavně rodiče těch dětí, co tam furt chodily a slzely...) - zítra všichni rodiče domů a děti zůstavají až do oběda a po obědě je bereme...

Lenka si zvládla přidat svačinku (tj. mléko i housku) a nemohla jsem ji ze školky dostat... Teď mi tu pláče, že chce jít po spinkání zase do školky...ale hřiště s mámou se prý taky dá... :-D
Neuronila ni slzu... ale když se do šatny pořád někdo trousil, tak za mnou taky cca 3x přišla... Poprvé to bylo vtipné, protože měla vysvětleno, že budu v šatně, ale že přijít může jen z vážného důvodu. Přinesla mi ukázat stavbu Stezku korunama stromů a vysvětlovala mi že to je moc závažné a proto mi to musela přijít ukázat... :-D

NIENNA: Spíš bych spoléhala na to, že jestli se takhle budou chovat ještě jeden den, tak je ve čtvrtek vyženou učitelky samotné. V tom se přece nedá pracovat.:-O

BEBERA: Popsala jsi to moc pěkně a fakt Ti věřím, že na Tvoje dítě to takhle platí. Ale jako vždy - celé je to o komunikaci. Kdyby holčička v popisované situaci byla povahou stejná, stačilo jednou větou vysvětlit, že když nezareaguju teď, tak se dítě sekne na dalšího půl roku a vzít ho stranou, ne se rozčilovat na chodbě.

MADIETTA: Já mám u svého syna přesně opačnou zkušenost - ve chvíli, kdy brečí, ho NESMÍM opustit a naopak ho musím uklidnit a dát mu přesně ten čas, který potřebuje, aby odešel do světa sám, jakkoliv učitelky tvrdí, že dítě si pobrekne a po chvíli bez mámy je klid. Klid sice je, ale to, že dítě nebrečí, ještě neznamená, že je klidné i uvnitř. Při prvním nástupu do soukromé školky jsem se těmito řečmi nechala přesvědčit a odešla s tím, že je to nejlepší, dítě sice po chvíli přestalo brečet (stála jsem pod okny), ale taky se dočista vůči školce na půl roku zablokovalo a školku jsem nakonec pro naprostý odpor musela zrušit. Při druhém pokusu o půl roku později v jiném zařízení, když došlo na to samé, zůstala jsem s ním v šatně asi hodinu a dala mu čas a když už to vypadalo, že půjdeme domů, najednou v klidu odešel a chodil tam od té doby rád. Do státní školky šel loni v září s nadšením, ale v lednu najednou hysterie, nepůjde do třídy ani za nic, začal tam brečet, odvedla jsem ho od dětí ze třídy pryč, seděli jsme zas hodinu na schodech, pak jsem se zdržela ještě další hodinu během představení, které děti ten den měly, syn se mezitím uklidnil a zase klidně odběhl mezi děti. V tebou jmenované situaci, pokud bych viděla, že je zle, vyvedla bych syna ze třídy, nechala ho v klidu vydýchat na chodbě a až by byl připravený, vrátil by se sám.

Naopak nechápu situaci, kterou jsme zažili včera - tatínek táhl tak pětiletého chlapečka do školky, chlapeček vřískal, zapíral se nohama, byl v totální hysterii, že to sotva zvládal udýchat, tatínek ho doslova vlekl za sebou, a to prosím ještě před budovou školky, ve školce to potom pokračovalo, stupňovat už se to ani nemělo kam.