TORUVIEL: Až na tu poslední větu - do kamene tesat. On možná i ten otec, co táhl hystericky řvoucí dítě, dobře věděl, co dělá.

ORIKA: Tak ono je to individuální. Osobně si myslím, že své dceři naslouchám a vnímám, co cítí a kdybych viděla, že má s adaptací problémy, nějak bych to řešila. Osvědčilo se mi ji připravit na školku, aby se na ni těšila (že si tam bude hrát, pozná nové lidi atd.). Hodně má na ni vliv moje nálada, vím, že kdybych "chtěla", dokážu jí tu školku zfleku znechutit, že tam nebude chtít vkročit, nebo dokážu v ní vyvolat úzkost z té školky, úzkost ze změny. Má to opravdu velký vliv, jak rodič s dítětem o tom mluví, co cítí, co tomu dítěti předává. Alespoň já to teda vnímám velmi. Když dávám dceru do školky, věřím jí, že je na to připravená, věřím, že to zvládne. Kdybych zaváhala a ptala se jí třeba, jestli tam s ní nemám zůstat, tak vím, že to ze mě vycítí, a nebude chtít, abych odešla. Bebera třeba zas zná svého syna a ví, že na něj funguje něco jiného. A není to o tom, že by ten rodič, co tam dítě nechá a odejde, byl méně citlivý. Spíš že ví, jak se svým dítětem vycházet. A někdo je třeba necitlivý a neví to, třeba ten dotyčný otec, co táhl své dítě do školky s řevem...

NIENNA: Tak to jsem Herodes a krkavčí matka taky. Naše školka tohle nabízí, ale využívá to minimum rodičů, nakonec mi to přijde i kontraproduktivní, takové "prodlužování agonie". Místo aby si učitelky a děti mohly od začátku vytvořit svou vlastní rutinu, tak jim do toho i nechtěně zasahují rodiče, navíc to, že Janička tam má maminku a já ne, je další komplikace. Syn zatím bude chodit dopoledne, to je pro něj akorát a včera, když jsme ho tam vedli, tak samozřejmě při našem odchodu začal smutnit a chtěl jít s námi pryč, ale učitelka sama nám bokem řekla, ať jdeme, že prodlužování to jen zhorší a měla pravdu, máme vyzkoušeno od babiček, že po našem odchodu nás srdceryvně shání pět minut a pak si na nás dalších deset hodin ani nevzpomene :).

Když ty matky jsou samy nešťastné, že tam musí drobečka nechat, tak je jasné, že dítě přebírá pocity neštěstí od nich. Ono je to zase stejné, jako se psama :D Mně bylo včera trošku smutno, že jsme se ani nerozloučili, prostě jsem vymizela, ale dneska už to proběhlo normálně - pusa, rozloučení a odchod.

EDERA: Vypadá to slibně.... :-)

Dneska se nás valná většina nechala zavřít v šatně... Pár nadšenců (cca do 5 lidí) zůstalo se svým mazlíkem ve třídě... Za námi ostatními děti občas přikráčely... Vlastně to bylo cca 5 stejných dětí... Rokováním v šatně se odhlasoval hromadný názor, že tam ty děti vlastně rozhazujeme...a že když sem furt někdo chodí za náma, tak ostatní pak prostě MUSÍ taky -přeci o to nepřijdou... :-)

Takže od učitelek návrh byl přijat téměř jednohlasně (proti byly hlavně rodiče těch dětí, co tam furt chodily a slzely...) - zítra všichni rodiče domů a děti zůstavají až do oběda a po obědě je bereme...

Lenka si zvládla přidat svačinku (tj. mléko i housku) a nemohla jsem ji ze školky dostat... Teď mi tu pláče, že chce jít po spinkání zase do školky...ale hřiště s mámou se prý taky dá... :-D
Neuronila ni slzu... ale když se do šatny pořád někdo trousil, tak za mnou taky cca 3x přišla... Poprvé to bylo vtipné, protože měla vysvětleno, že budu v šatně, ale že přijít může jen z vážného důvodu. Přinesla mi ukázat stavbu Stezku korunama stromů a vysvětlovala mi že to je moc závažné a proto mi to musela přijít ukázat... :-D

NIENNA: Spíš bych spoléhala na to, že jestli se takhle budou chovat ještě jeden den, tak je ve čtvrtek vyženou učitelky samotné. V tom se přece nedá pracovat.:-O

BEBERA: Popsala jsi to moc pěkně a fakt Ti věřím, že na Tvoje dítě to takhle platí. Ale jako vždy - celé je to o komunikaci. Kdyby holčička v popisované situaci byla povahou stejná, stačilo jednou větou vysvětlit, že když nezareaguju teď, tak se dítě sekne na dalšího půl roku a vzít ho stranou, ne se rozčilovat na chodbě.