LAURA_P: Nežárlící chlapi existujou. .o)
Jak já Tě chápu..!


CHIRURGUS: Žárlivost není chování, nýbrž pocit. Pocity se ovlivňujiou daleko hůř než jednání. Mně přijde normální a užitečný o svejch pocitech mluvit. (zvlášť když se týkají vztahu a jsou intenzivní) To, co popisuješ, nějak vůbec neznám- a to ani z příkladů okolí. :-D (následné jednání atd.- hněv mi přijde jako reakce taky nesmyslnej. Když trpím žárlivostí (tzn. strachem), není důvod, proč by to mělo partnera štvát. A je důležitý o svej pocitech ve vztahu mluvit. Samozřejmě i pracovat na sobě a na případný změně..)

_BENNY: Proč? Pro rozvoj, který ten vztah podporuje a tak můžou bejt partneři čím dál tím vyspělejší, šťastnější a tím i užitečnejší svému okolí, ne? ;-) (a protože je spolu lidem dobře ve vztahu)


CHIRURGUS: Asi žiju úplně jinde. :-D Všichni kolem mají koníčky. ..a vyžadování..- každej má trochu jiný potřeby a strachy a tak- tak se prostě snažíme vycházet si vzájemně vstříc. A když můj přítel ví (na základě vzájemné komunikace), že je mi něco hodně nepříjemný, tak to prostě nedělá. To je snad normální, ne? .-)


CHIRURGUS: Důležitý jsou kompromisy (nedělat, co je druhýmu moc nepříjemný, pokud s ním jsem), protože strach není něco, co by se dalo jen tak škrtnout, aby rychle zmizel. Nejde si říct "odteď nežárlím". To nefunguje.. A taky je důležitý podle mě mít na mysli rozvoj sebe i vztahu. (sebe ve vztahu, partnera ve vztahu- obou)


CHIRURGUS: Pojedeme někam, kde se bude líbit nám oběma a kde si tov užijeme spolu, čímžto utužíme i náš vzájemný (ku všeobecnému prospěchu fungující) vztah, ne? .-)

CHIRURGUS: Milovaná osoba, partner, nebo člověk kterého mám rád by měl být člověk, který patří do mého života, citím se dobře v jeho přítomnosti a on v mojí. Logicky v tomhle ohledu budu vyhledávat jeho přítomnost v hojné míře...

proc ale neni stejne tak logicke, ze budu v hojne mire zarlit, kdyz zacnu mit pocit, ze je spolecne prozivani pritomnosti v ohrozeni? proc nemit podobny pristup jako k majetnictvi, tzn. je to cele spatne a nejlepsi zpusob jak nekoho milovat je nechat ho byt a nechodit mu na oci?

CHIRURGUS: no chapu, ale to je odsouzeny k zahube...jestli pasivnejsi partner nebude tolerantni a aktivnejsiho partnera necha "dychat"

_BENNY: Milovaná osoba, partner, nebo člověk kterého mám rád by měl být člověk, který patří do mého života, citím se dobře v jeho přítomnosti a on v mojí. Logicky v tomhle ohledu budu vyhledávat jeho přítomnost v hojné míře, ale rozhodně jí nebudu vyžadovat, jak to většina lidí ve vztazích dělá. Mluvim hodně ze zkušenosti a z toho co vidím kolem sebe - většinou vidim, jak jeden ze dvou lidí v tom vztahu trpí proto, že nemůže jít ani na pivo s kámošema/kámoškama a druhej si užívá tý přítomnosti. Tam je taky hodně důležitej aspekt - lidi nevědí jak se zabavit, nemají moc koníčků a nemají využití pro volnej čas, takže si podle naušenýho vzoru najdou partnera, aby ten čas vyplnili. Pokud partner zájmy má, je zaděláno na problém. Tím zájmem se totiž v očích těch tolidí stává ten partner a to je právě ta dobře hnojená půda pro žárlivost. Protože je ČAS na to, neustále přemejšlet proč můj partner dělá tohle takhle a tohle s timhle a jestli to náhodou neni špatně...

CHIRURGUS: ne, ja se vubec nevyjadruju k tomu, jak mas se zarlivosti zachazet. Fro se ptala, zda je to vrozene nebo naucene, citit zarlivost, tak ji odpovidam svuj nazor. tot vse.

ona by se ta laska bez zarlivosti a majetnictvi dala dovest do jeste vetsiho dusledku - proc s milovanym clovekem vubec spolecne byt? neni to nahodou taky majetnictvi, chtit mit dotycneho ve sve pritomnosti? nemelo by nam stacit, ze dotycny proste existuje bez ohledu na to jestli s nami nejak/jakkoliv interaguje?

CHIRURGUS: Tohle si vystihl dobre... kdy jeden dává najevo druhýmu, aby se choval víc podle jeho měřítek, jinak bude problém

YMLADRIS: Ahá, to co popisuješ je ale akt nedůvěry, kdy si dítě myslí, že ho rodiče opustili kvůli mladšímu sourozenci. U dítěte to s ohledem na nulové zkušenosti v této oblasti chápu, u dospělého člověka ne. Ten by měl mít dost rozumu a zkušeností aby věděl, že pokud jeho partner bude chtít, stejně odejde a tím, že na něj bude žárlit ho k tomu akorát popíchne.

Co by me u zarlivosti zajimalo, je jak vznika, jesti je to vazne nejaky vrozeny preddefinovany chovani ktery se odnaucujem, nebo naopak jestli to nejak odkoukame od spolecnosti kdyz odmalicka mockrat vidime ten "spravny pristup" v knizkach, filmech a lidech kolem sebe.

FRONEMA: To je ale jedno, čeho se bojíš. Ten příklad měl demonstrovat běžnost toho strachu, plus jeho neopodstatněnost.

LYDI: Já nemám problém chápat, CO je žárlivost :)
Za odkaz díky, ale nějak k těmhle tibetskejm a jinejm naukám nemám důvěru. Většinou po člověku chtěj, aby seděl na zemi, cinkal na zvonečky a vydával divný zvuky... :)

MYKO: Znám a nenabízí mi to řešení. V tom textu není nic, co bych nevěděla už dřív. A není tam ani pro mě návod, jak se zbavit strachu a nejistoty.
Mluvím teď o úplně normální míře občasnýho strachu ze ztráty a úplně normální občasný nejistotě, zda dávám partnerovi, co potřebuje. A tím "úplně normální" myslím běžnou... asi jako když se čas od času strachujeme o potomky. Aby se jim něco nestalo, aby neonemocněli. Není pro to důvod, jsou zdravý, ale i tak nás to napadne. Prostě proto, že je milujeme.

LAURA_P: samo od sebe to asi nepujde to je jasny...