MATEJCIK: Letmým pohledem na wikipedii můžu říct, že ten původ se dá vysledovat, respektive když chci, tak ho tam vidim ...
etymologie slova FREIND
from Proto-Indo-European *prēy-, *prāy- (“to like, love”) https://en.wiktionary.org/wiki/friend#Etymology
etymologie FREE
from Proto-Indo-European *preyH- (“dear, beloved, to be fond of”) https://en.wiktionary.org/wiki/free#English
Ale etymologie je vždycky sranda a tak trochu alchymie. Otázka původu, z čeho to vzniklo, kde a kdy... Po letech se mi zase dostal do rukou Eliadeho Šamanismus, kde vysvětluje původ slova šaman. Orientalisti 19. století viděli jeho původ v čínském ša-men, načež později převládla teorie o původu v evenčtině, takže Sibiř. Důležitý je, že věda poznávající kulturu člověka (etnologie, antropologie, ale i lingvistika) se od doby 19. století posunula směrem od popisu exotična k praktickýmu zkoumání procesů a změn. A k následný aplikaci na reálnej život tady a teď. V tom mi přijde z antropologickýho hlediska zajímavej ten článek. Nejde o etymologii těch slov a dokázání "jak to bylo tenkrát doopravdy", ale o postřehnutí změn ve společnosti. A pro mě potom, jako pro antropoložku laika, ale hlavně jako pro člověka, kterej na sobě chce vědomě pracovat, je to zdroj náhledu na život.
Co si z článku odnáším, na to už jsem odpovídala u sebe na fejsbuku, tak to jen zkopíruju.
Nejvíc mě oslovila ta myšlenka, že svoboda není "absence of opposition", jednat jako solitér, ale právě to zasíťování mezi ostatníma lidma. Svoboda definovaná takto: "Freedom here is not the absence of restriction, but the capacity to become more active in shaping our attachments and situations."
Tak nějak to v podstatě pojímám už nějakej ten pátek, ale tady je to napsaný dost srozumitelně a zároveň hluboce inteligentně. Takže k tomu mám konečně nějaký smysluplný argumentační podklad.
Už za studia politologie mě děsně jebaly ty myšlenky osvícenců jako právě zde zmíněný Hobbes. Že jsou lidi zlý agresivní a ziskuchtivý solitéři a že svoboda je vzít si kus týhle země a svobodně s puškou ji chránit proti těm druhým, jiným, cizím agresivním solitérům. A že největší svoboda je, když se ti tyhle ostatní cizí podaří odehnat co nejdál, aby tě vůbec neprudili.
No občas se ptám, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Jestli dřív Hobbes and jeho friends napsali že lidi jsou zlý svině, nebo jestli lidi takový fakt byli/jsou a Hobbes to jen napsal na papír. Ono totiž stokrát opakovaná lež se stane pravdou a tím pádem když si budeme říkat, že my lidi jsme zlý svině, tak se zlýma sviněma staneme.
Druhá věc, co mě na tom textu bere, je ta myšlenka, že posílení zasíťování mezi lidma a přátelství je vlastně radikální čin. Něco, co může být součástí změny ve společnosti takový, jaká je dnes. Protože pokud říkáme, že jsme všichni draví ziskuchtiví kapitalisti, bandička přátel, kteří se podporují z principu "unconditional love" a prostě z principu přátelství, hodí do takovýho systému vidle. Hlavně ve chvíli, kdy se to začne společností šířit.
No ty vole! Kam jsme to vlastně jako lidstvo dopracovali, když můžeme hovořit o tom, že unconditional love a přátelství bez vidiny zisku je vlastně radikální akt?!
MATEJCIK: V případě toho hypotetickýho příkladu holky co fejkuje o svý sexualitě samozřejmě naprosto bez diskuse :o) chybí komunikace. O tom žádná! No nicméně pro mě, ve vztahu k tý frázi "fake it till you make it" nevim, nevim, nevim. Když to promejšlim ze všech stran, tak mě napadá, že i v týhle oblasti se dá "fejkovat". Když to vezmu tak, že nic není černobílý a že i v sexuální oblasti je celý spektrum od toho kdy něco naprosto zbožňuju, přes libost, k nelibosti a naprostýmu odporu ... tak přece ve chvíli, kdy k něčemu pociťuju takovej nějakej pasivně-přijímací postoj, ALE ne přímo odpor, není na škodu tomu dát šanci. Takže jakoby fejkovat. Protože se může ukázat, že mi šikovnej sexuální partner dokáže danou techniku, praktiku, situaci ukázat v takovým světle, že budu unešena a zalíbí se mi to. Ve správný čas a na správným místě. Ale já to asi vnímám dost otevřeně a liberálně a neuzavírám se ani tomu, v čem třeba napoprvé nenajdu uplně zalíbení. Proto bych to uplně nezavrhovala, ten jakože fejkovací postoj. Ale myslim, že to musí bejt takový to upřímný fejkování, spojený právě s komunikací. Něco ve smyslu: "hele, tohle zrovna nemiluju, ale jsem otevřená tomu to zkusit znova, jinak, jinde, jindy...". Rozhodně nelhat: "brouku, tohle bylo úžasný", když uvnitř sebe cejtim, že tohle fakt není pro mě.