SEVERINE: Tím druhým odstavcem jsi to podle mě trefila. Aspoň teda já s tímhle bojovala hodně dlouho, než jsem aspoň pochopila, kde je problém a proč mám věčně v životě pocit neúspěchu a méněcennosti. Myslím si ale, že ať se rodiče snaží jakkoliv, sourozenecká (resp. i celková rodinná) konstelace vždycky děti nějak ovlivní. Člověk se může snažit vyhnout tomu, co zná od sebe, ale zase se místo toho najde něco jiného. Nikdy nejde vychovávat obě (všechny) děti naprosto stejně a spravedlivě už proto, že i ty děti jsou různé a celková situace rodiny zrovna tak.

LURA: Já měla teda celý život pocit, že je na mě právě víc nakládáno, ale práv mám míň. U nás se projevovalo takové to typické "prošlapávání cestiček", takže to co já si musela tvrdě vybojovat, dostala moje sestra automaticky a ještě o rok dřív než já, protože už měli rodiče vyzkoušeno, že to lze.

SEVERINE: Možná, že je dobře na ty nejstarší nakládat :-)
Já jsem nejstarší ze čtyř dětí a od nejbližší sestry mě dělí 6,5 roku. A myslím, že první má sice víc povinností a je na něj naloženo víc, ale má taky víc práv, která z toho vyplývají. Za nic bych neměnila svoje prvorozenství s kterýmkoliv ze svých sourozenců. Ano, nějakou dobu jsem bojovala s tím perfekcionismem i zklamáním, ale to byla taky jen životní fáze, která skončila s tím, když jsem skutečně dospěla a odpoutala se od rodičů (ne fyzicky, to bylo o dost dřív, ale když jsem pochopila, že oni jsou oni a já jsem já).

TAPINA: jo a já jsem naopak jedináček a nevím že bych měla o ostatních pocit že sou zákeřný svině .. jo, potkala sem nemálo zlejch dětí / lidí, ale měla sem za to že to dělaj protože sou nešťastný a našla způsob jak s nima jednat .. hele a v jakým oboru děláš, jestli to není tajný? (jj, snažím se aby to zapadalo do tej Kevnovy teorie :) )

jinak teda ty sourozenecký konstelace mě nakoply v tom, že prostě na první děti se toho (většinou) nejvíc nakládá a ty pak žijí v daleko větším stresu než jejich další sourozenci - a ano, zanačná část z nich jsou zklamaní perfekcionisti, který nechtěj dělat radši nic, aby to nezkazili .. no jen mě to poťouchlo v tom, po těch (prvních) dětech toho zas až tolik nechtít (co se týče, nočníku, mluvení, a jinejch tabulkovejch věcí - ale nemluvím o přiměřený disciplíně, to je úplně jiná kapitola, rozmazlování dětem škodí) a naopak chtít taky něco po tom druhým ..

MEDVED007: Je fajn a jsem za to ráda. Ještě to pak mělo večer pokračování. Chtěl, abych si lehla k němu a vyprávěl mi, co se mu v té škole dělo a kvůli čemu byl smutný a proč ten den nestál za nic. Pak jsem šla vedle, protože manžel se divil, co tam pořád vykládáme a že by měl jít Diviš už spát. Tak povídám, že měl Diviš špatnej den a potřeboval se z toho vypovídat. A Diviš se ozval od vedle: "Vlastně to nebyl špatnej den, žádnej den totiž neni špatnej. Každej den je krásnej, jenže se nám dějou takový věci nebo máme takovou náladu, že si pak myslíme, že ten den byl špatnej. Tak já jsem se mu teďka za to omluvil."

osobně mi debaty o respektující výchově dneska přijdou takové jako plácání....se na mě nezlobte, ale když se člověk rozhlédne po hřišti, tak vidí děti, které buď rostou jak dříví v lese nebo jsou respektovány až moc....nějakou autoritativní výchovu aby člověk pohledal.....a zkuste se podívat do školy, ty děti mají už v první třídě tolik sebedůvěry a nedůvěry k autoritám, že my jsme se k tomu nedopracovali ani na střední...

LURA: diviš je božííí......pomalu to vypadá, že má víc rozumu než plno jiných dospělých :-)

LURA: jo, tak takhle bych rada taky dopadla se svou vychovou - aby dite si bylo natolik jiste samo sebou a cerpalo ze sebe, ze v situacich, kdy se nekdo jiny chova jako trdlo, tak si to nebralo osobne. jses sikovna matka! (ovsem pochvaly dle r&r i dle naomi kazi charakter, tak jsem nic nerekla :-))

IBERIA: můj syn (2,5 roku) má stejně starou kámošku a rasí se celkem tradičně. Když jeden druhému něco provede, tak ho drapnem za packu a trváme na tom, že se musí tomu druhému omluvit, pohladit. To děláme celkem direktivně, žádný prostor pro odmlouvání. Když Nela jeden čas kousala, tak jsem jí párkrát kousla zpátky a doprovodila vysvětlením, že to takhle bolí i ostatní. Jinak to moc nerozebíráme, jsou to prťata.

Já jsem velkej zastánce toho, aby si dítě uvědomilo důsledky svého jednání (podle R a R) ale nekomunikuju to všechno najednou, spíš průběžně propojuju souvislosti. Podle mě nemá cenu prckovi něco vysvětlovat, když je zrovna nějak rozjívenej. to stejně nic nepochopí. Ale vím, že si pamatuje, takže to třeba ten den ještě rozebereme víc v klidu. Jinak teda zjišťuju, že v některých věcech jsme s manželem děsně direktivní (čištění zubů, usínání apod.). Dokonce počítáme v případě neposlouchání do tří, protože to počítání mě uklidní (nejsem v afektu) a prcek přesně ví, kdy je konec srandy.

U nás dnes: Diviš měl mít přehrávky v hudebce. Strašně se loudal a já dnes nebyla nějak naladěná a už jsem pěnila. Když jsem přišla dolů a on měl na sobě ty kalhoty na přehrávky od prachu, protože v nich lezl po kolenou a neměl se k odchodu, do toho mě točil manžel (protože byl taky unavený a navíc je ještě trochu nastydlý, ale byl prostě protivný a nechtělo se mu na ty přehrávky jít) a já už začala na Diviše řvát a dala jsem mu dvě herdy do zad. Když jsem v předsíni říkala, že se cítím fakt strašně, protože jsem uhoněná a mám pocit, jako kdyby to byly moje přehrávky a všem musím všechno nachystat a oni nejsou schopní se ani vypravit, tak mi Diviš řek: "Maminko, já tě úplně chápu. Já mám dneska hodně podobnou náladu. Ani trochu radosti za celej den."
V autě jsem se mu potom omluvila, že jsem na něj řvala a praštila ho a on na to: "To nevadí, tak to je, že se člověk chová podle toho, aby se hodil k tý svý náladě." A já mu řekla, že mě to teda vadí, že by se člověk když má nějakou náladu měl trochu ovládat a že jsem to přehnala.

TAPINA: Ale ono to je, že vůdčí osobnosti bývají obvykle jedinacci a prvorozeni, což moji šéfové teda splňují do posledního, ne, že každý jedinacek je vůdčí typ, ty podmnožiny jsou opačně.

TAPINA: já nemyslím, že tohle co popisuješ, je jedináčkovstvím. Já mám staršího bráchu, manžel je dokonce ze tří sourozenců (je nejmladší) a oba jsme to vnímání okolních dětí měli podobně jak popisuješ (já krom toho chodila do jeslí i do školky a nijak mi to v tomto směru na fungování s vrstevníky nepomohlo...). Imo je to spíš projev introverze a submisivnější povahy. Jo a já i muž se s tebou shodujeme, že se z toho člověk vyhrabe až v průběhu dospělosti :-)
Také nejsem vůdčí odsobnost, proto se také k lidem snažím přistupovat spíše partnersky než velitelsky. A to i k dětem - svému i cizím.