• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
    • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    YMLADRISKontaktní rodičovství - attachment parenting
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    1 odpověď
    NEMESISS: nemyslím, že existuje nějaká hranice rok, půl roku, pět let....tu hranici určuje matka...pro mě třeba je ta hranice mnohem níž než v roce, ale jestli je u tebe ve třech letech, tak OK, i to je "správně"
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    3 odpovědi
    jinak neco trochu konkretnejsiho, nemate nekdo tip, jak zvladnout V KLIDU oblekani batolete do studeneho pocasi? jde to vubec v klidu a kontaktne? nerada pri tom pouzivam proti diteti silu, ale jinak se mi to posledni dobou nedari, coz me nici a vysava. my musime jit ven denne, doma nevydrzime a proste ta situace, kdy rve, jak kdyz by ho na noze brali, zaroven nalepeny na vchodove dvere, uff.. Jako prijde mi fajn napad Naomi vzit ho ven nedoobleceneho, aby pocitil, ze je zima, ale predstava, ze ho za hysterickeho revu posleze dooblekam v sede na chodniku me desi..
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    2 odpovědi
    Zrovna jsem smazala dlouhej a jakztakz srozumitelnej prispevek, tak se o nej pokusim jeste jednou:)

    Asi se shodnem na tom, ze mimino ma narok na to, abysme mu pomahaly zvladat frustraci prsem. Batole az ne, takze deti od 1 roku jako by uz "nemely narok"? S tou hranici si nevim rady. Muj syn, 14,5 mes., kdyz spadne a neco ho boli, tak chovam a je to tak vzdycky ok, ale v situaci, kdy spadne ve chvili, kdy je evidentne pretazenej, unavenej a ve spolecnosti x neznamejch lidi (a me), tak mu to prso dam, protoze citim, ze ta frustrace je mnohem silnejsi, nez v tom prvnim pripade a prijde mi "jeste malej", tedy, ze "ma narok".
    Ja se taky docela ztotoznuju s tim, co pise KOTENCE, a sice, ze to mame takovy, jaky si to udelame, respektive, ze jde o pristup (stejna situace u nekoho vyvola silnou frustraci a u jinyho cloveka zadnou). A tak proste hodne lidi pristupuje k zivotu tak, ze je plnej frustrace, protoze v tom zijou odjakziva - separace po porodu, zadnej bonding, vyrvavani v postylce, dlouhy cekani na matku, nez prijde z prace na poli atp., a ptam se sama sebe, zda treba deti, u nichz budou hojne a automaticky uspokojovany vsechny jejich potreby (treba kojeni, ktery nam prijde uz nevhodny/zbytecny/z nejakyho duvodu skodlivy, protoze jsme ho v tehle podobe proste nezazili), tak zda tyhle deti treba nemohou pristupovat k zivotu tak, ze budou vysilat do vesmiru prani a nepochybovat o tom, ze budou automaticky splnena, protoze tak to v jejich svete vzdy fungovalo, zda nebudou mit za to, ze frustrace proste neexistuje, respektive, kdyz se kolem nich neco v zivote pak (opet z naseho pohledu) pose.., tak to budou brat jako soucast zivota, aniz by to dalo vzniknout nejakymu jejich osobnimu pocitu frustrace...?
    nevim, zda je tomu rozumet a taky nevylucuji, ze jsem se zblaznila :D
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    +6
    Pro ty, kteří si myslí, že úspěšným může jít všechno - právě u nás proběhla řvací scéna kvůli tomu, že jsem odmítla jít dveřma do bytu zároveň první i poslední :D
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    KOTENCE: I lidem, kterým jde všechno hladce, spousta věcí nejde. Jen jsou s tím smíření a soustřeďují se na konání v těch oblastech, které jdou.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    1 odpověď+4
    NEMESISS: tenhle argument opravdu nesnáším! Myslím, že každej to má takový, jaký si to udělá, tak proč dítě rovnou učit přístupu, že je všechno těžký nebo dokonce nemožný? Jsou lidi, co nepotřebujou problémy a všechno jim jde tak nějak hladce - proč? Protože to tak prostě maj v hlavě, nějaký "nejde" vůbec neznaj.
    V tom překonávání frustrací na mě asi zapůsobila Naomi a ostatní empatický směry výchovy, který doporučujou ty emoce nechat projít, což mi zase moc nejde dohromady s tím uklidňováním prsem/jídlem. Přijde mi, že když dítě pochovám, tak se může uvolnit a tu bolest si prožít, ale když mu dám prso, tak jakoby odvrátím pozornost, ono saje a zapomene, neprožije si to. Možná je to kravina, ale na mě to tak působí. Nechci učit vzorec "je ti nepříjemně? Honem to zaženeme něčím příjemným", chtěla bych, aby dítě vědělo, že i to nepříjemný samo odejde a není potřeba panikařit nebo se tomu nějak bránit.

    Na co já narážím je, že neznám dost slov k popsání těch negativních emocí. Znám strach, zlost, zklamání,... ale nějak mi to přijde málo a taky nerada odhaduju, co vlastně to dítě cítí. Já sama jsem z většiny frustrací vzteklá, takže mám tendenci to promítat i do toho dítěte. Jenže to je můj naučenej vzorec chování, kterej je ještě ke všemu dost blbej a omezující
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    TAPINA: já hlavně vidím, že člověk problémy nebo "problémy" prostě potřebuje...když žádné nemá, tak je vlastně nešťastný.....a "vyrábí" si je....vidím to docela často...nemám velké problémy, tak se aspoň pořádně porýpám v malých...viz moje mamka...krátce v důchodu, dřív od sebe nepoznala pampelišku a jetel a dneska je z ní velká zahradnice, protože se potřebuje starat a mít problémy s krtky, suchem, mechem....přitom by si klidně mohla hodit nohy nahoru a nemít tyhle "problémy"
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    1 odpověď+2
    NEMESISS: On ale opravdu nikdo nemá v životě všechno jednoduchý, bez ohledu na to, do jakého blahobytu se narodil. Lidská mysl je tak nastavená, přirozený běh věcí je takový, že člověk nemá vše, po čem touží. A když se narodí do doby, kde lidstvo má nepředstavitelné možnosti, tak si začne vymýšelt absurdity, jen aby mohl o něčem říct "to je hrozný, že tohle nejde" (máme nejlepší zdravotnictví za celou lidskou historii, léčíme největší množství nemocí a zachraňujeme nejvíc životů, ale lidi remcají, že to trvalo dlouho, léčba byla nepohodlná a po lécích se motala hlava :D)
    A mimochodem, přesně totéž vidím u svého konkrétního malého lidského jednotlivce - když se mi nechce bojovat s jeho měnícími se přáními a prostě mu někdy sunu všechno, o co si řekne, abych měla klid, tak zjistím, že klid nebude, protože začne buď nabírat na frekvenci, aby to nešlo stihnout, nebo začne vymýšlet nesplnitelná přání, jen aby prostě došel do stavu frustrace, že "tohle nejde". A pak je klid, rovnováha světa je opět nastolena.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    2 odpovědi
    MEDVED007: ja taky nereaguju na tvrzeni nikoho odsud, pisu to obecne, je to JEN UVAHA, jak jsem taky napsala v zaveru. ackoli chapu, ze muze vzbuzovat silne emoce, protoze je pomerne odvazna a sverazna..

    Vy jste nikdy od okoli neslyseli nic na zpusob: "...v zivote taky nebude mit vsechno jednoduchy" ?

    Ja naprosto souhlasim s tim, ze dite by se melo (od urciteho veku) ucit zvladat frustraci jinak nez prsem. Jen proste premyslim nad tim, zda nejsem z gerenace, ktera je svym zpusobem (asi kolektivne) traumatizovana a zda tohle trauma nemuzu nevedomky aplikovat na svoje dite urcitejma (dost mozna pro me samozrejmyma) pristupama.
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    1 odpověď+2
    NEMESISS: a tady byla řeč o tom, že nechám dítě "zvykat na to, že v životě nebude mít všechno jednoduchý" ? myslím, že to táhneš do extrému....o tomhle tu řeč vůbec nebyla...byla řeč o tom, že mu nabídnu jiné formy uklidnění než jídlo....v čem je konkrétně pomazlení resp. schování v náručí horší než kojení ? dítě je u matky, cítí její blízkost a podporu, akorát holt u toho nežužlá její prso.....navíc tady byla řeč o větších dětech, tak to původně vzniklo....ne o plně kojených miminkách, které na to třeba i ještě mají nárok, cíti-li to tak matka

    za sebe, nikdy mi takováhle úvaha hlavou ani nebleskla natož abych jí vědomě praktikovala....cílem toho, že jsem dítě nekojila jako uklidňovák bylo to, že si myslím, že jídlo není obecně jako uklidňovací prostředek vhodné a druhak, že jsem nechtěla mít z dětí chodící mluvící jedince, kteří se při každé bolístce letí k mamce pod triko cucnout....a že jsem takových viděla dost
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    1 odpověď
    Ja si od ty doby, co jsem mama, vsimam spousty veci u nas v rodine a napric generacemi ve spolecnosti. Obecne mam za to, ze generace mych(nasich?) prarodicu (narozena kolem 2. svetovy valky) je dost poznamenana tehdejsima okolnostma, ty lidi jsou takovi uzkostnejsi, maji strach, casto problem si neco uzit/radovat se (jasne, ze jsou vyjimky). Pak rodice, ktery zili velkou cast zivota za totality uz to maji jinak, taky u nich ten strach a uzkost je (u tyhle gerenace vnimam takovou zacyklenost - nespokojenost s urcitou zivotni situaci a zaroven neschopnost z ni vystoupit), ale uz ne v takovy mire jak o generaci dal a my jsme jiny a nase deti budou taky. A to uvazovani o napr. kojeni ve smyslu, "aby si na to dite nezvyklo jako na uklidnovak, aby bylo schopny zvladat frustraci jinak, v zivote taky nebude mit vsechno jednoduchy" atd. mi prijde tak trochu jako vylevy frustrovanej, ruznejma vecma traumatizovanejch generaci, ktery automaticky predpokladaj, ze zivot je plny frustrace a nestesti a ze jejich deti to bezpochyby ceka a ze by si teda (stejne jako my?) meli na to zvykat. ...je to jen uvaha...:)
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    TORUVIEL:
    TORUVIEL:
    naprosty souhlas, moc hezky jsi to vyjadrila
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    KOTENCE: jasny, taky nejdriv nabizim v aute jiny veci, ale docela casto to skonci u uplatku jidlem, se priznam (fakt docela nerad jezdi autem - chci mu ted poridit kapsar na sedadlo pred nim, s hrackama na vyber a tak a taky jsme teprve asi pred 2 tydny obratili sedacku po smeru jizdy, cimz se to dost zlepsilo...)
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    MEDVED007:
    TAPINA:
    TORUVIEL:
    ja to vnimam tak, jak pise TAPINA - ze "materske mleko je primarme mysleno i jako uklidnovadlo"... (ackoli tomu po vedecky strance nerozumim)
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    +1
    TORUVIEL: Tak to máš pravdu. Já z toho mám rozporuplný pocity. Když jsem jí odstavila, tak mi to bylo docela líto a teď, když chce znova, tak se mi do toho zase už nechce...
    Ale co je pro mě základní, je nevnucovat se dítěti. Nerušit, když si samo hraje, zbytečně nepomáhat, netahat ho k sobě, když se chce osamostatnit a nekojit, když to nežádá. Pro mě bylo důležitý, aby si o to kojení sama řekla. Aby to nebylo stylem "neni mi příjemný, že pláčeš, zacpu ti pusu prsem".
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    2 odpovědi+2
    Ale určitě není jednoduchý tohle vybalancovat. A nebude na to jasný recept, jak dlouho přesně kojit, aby to bylo ok. To je zas ten paradox, že matka i dítě se jednak těší na tu samostatnost, dítě se vrhá objevovat svět, matka ho podporuje. Ale na druhou stranu tu je separační úzkost, úzkost z oddělení, u obou, matky i dítěte. A kojení je jedno z těch pevných pout, kdy mají matky často protichůdné pocity, někdy už toho mají dost a nejradši by už odstavily, ale na druhou stranu chtějí dítěti dopřát to nejlepší, a taky je jim to podvědomě příjemné, že mají někoho tak blízkého, v tak intimním vztahu dá se říct, a nechtějí ho pustit. A dítě ohledně toho má určitě taky rozporuplné pocity, zejména pokud v tom matka nemá jasno. Chce to asi hodně sebereflexe tyhle skryté motivace odkrýt a umět dítě "pustit" do světa.
    Já mám třeba problém, že jak jsem nekojila moc dlouho, a dcera ani v tom miminčím věku nebyla chovací, a tak pozoruju, že občas se tahle naše nenaplněná blízkost nahrazuje teď, a to tak, že dcera cítí, že mě nemá tak jistou, a já mám v některých situacích zase moc ochranitelský chování, kdy ji nepustím, ačkoliv bych měla. Ale to jsou tak subtilní věci, že by normálně lidi asi řekli, že řeším koniny, že jsme naprosto ok, ale jak říkám, jsou to takové jemné věci, a já jsem holt pozorovatel, vnějších i vnitřních krajin, a tyhle věci vnímám.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    1 odpověď+2
    To je imho jako s tím nošením. Přijde mi, že matka/rodič prostě pozná, kdy je to skutečná potřeba miminka, a kdy už se to přehoupne do nějaké nezdravé závislosti. A každé dítě má tu hranici jinde, to pozná asi jen vnímavý rodič (pokud se napojí na to dítě, a nenechá se ovlivňovat starými vzorci výchovy, přečtenými moudry a dalšími vnějšími podněty). U miminka je prostě málo nástrojů, které můžeme použít k utišení, tak fyzická blízkost a kojení je jednou z nich, to bezpochyby.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    1 odpověď
    TAPINA: Já to třeba beru i jako uklidňovadlo, ale u miminka.
    NEMESISS: Já to tak dělala u miminka, ale postupně se snažila předejít tomu "požádání o kojení" a u(s)pokojit dítě jinak. Často stačilo dát dítě včas do šátku. Třeba v autě se snažím jídlo na nepohodu fakt nedávat. První nabízím knížky s obrázkama, hračky a pití.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    1 odpověď
    TAPINA: To asi ano, ale v dnešní blahobytné společnosti je prostě záhodno, aby se lidé neuklidňovali jídlem...Stejně tak mi přijde mimo dávat dítěti na každou bolístku bonbon...apod.
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    3 odpovědi+2
    MEDVED007: Koncept kojení jako uklidňovače zná celej zbytek savců a není známo, že by si to někteří nesli celý život. Naopak se vyrábějí uklidňující léky pro stresovaná zvířata na bázi metabolitů mléčné bílkoviny, které vznikají během trávení právě jen u kojenců a později už ne. Mateřské mléko JE primárně myšleno i jako uklidňovadlo.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam