NEMESISS: Asi to vnímám jinak, a to proto, že jsem kojila jen pár měsíců. Takže mi přijde, že u nás to mléko je jen to jídlo (bez té složky blízkosti, jako u kojení). Frustrace pak řešíme jinak, zejména tou blízkostí (bez jídla tedy), a snahou, aby si dítě pro sebe pojmenovalo to, co ho trápí, a tím to vytáhlo na povrch a vidělo to. Kdybych dávala dceři třeba UM v případě, že má trápení, tak to mi přijde ekvivalentní tomu, jako bych jí dávala bonbon na trápení... Znám prostě dost lidí, co stres zajídají, co se jídlem odměňují apod. Chápu, že to beru podle sebe, ale nemyslím, že je to až tak neobvyklý v dnešní obézní společnosti.
K tomu co píšeš, to mi přijde fajn, že dítě bude vědět, že každá jeho frustrace se nejak vyřeší, přání bude splněno. Je ale otázka, po čem to dítě skutečně touží (po té blízkosti, nebo tom jídle?), mojí dceři takhle stačí to pochování, stačí pár vteřin a je zas ok. Dítě zvyklé na kojení se k tomu bude kojit, a bude mít imho zafixované, že při stresu přichází něco sladkého. To je samozřejmě moje domněnka, je to asi taky děsně individuální, jak se s tím které dítě vypořádá, jak dlouho bude takhle stres zapíjet apod. Je na zvážení, zda by nestačila ta jedna složka kojení - ta blízkost.
NEMESISS: Bydlíte v čr? Tak teď je ještě dobré počasí, stačí vzít ven třeba do ruky ten kus oblečení, co dítě nechce (je-li toho víc, tak do tašky), a obléct mu to pak někde na lavičce. Nebo si vylézt z domu někdy jen tak nalehko a pak zase zalézt. A vzít to jako hru, jako jé hele, my jdem skoro nahatý ven, brrr, tam je ale zima, šup zpátky do tepla a do oblečení :-) Moje dcera tuhle taky nadávala, že se musí furt oblíkat, tak sem jí popisovala, jak je fajn, že máme to oblečení, že kdybychom ho neměli, tak nebudem moct na podzim a v zimě chodit vůbec ven! Nebudem moct chodit do sněhu, sáňkovat, stavěť sněhuláky, na hřiště atd....a ona za chvíli pěla ódy na to, jak se ráda oblíká :D Až jsem koukala, jak změnila postoj. Je fakt, že já nejsem zrovna milec zimy a toho hadrování, bez kterýho se to neobejde, tak jsem to na ni asi trochu přenášela, ale ona má zimu ráda, tak se nechala snadno přesvědčit, že to oblečení je vlastně fajn.

Pro ty, kteří si myslí, že úspěšným může jít všechno - právě u nás proběhla řvací scéna kvůli tomu, že jsem odmítla jít dveřma do bytu zároveň první i poslední :D

NEMESISS: tenhle argument opravdu nesnáším! Myslím, že každej to má takový, jaký si to udělá, tak proč dítě rovnou učit přístupu, že je všechno těžký nebo dokonce nemožný? Jsou lidi, co nepotřebujou problémy a všechno jim jde tak nějak hladce - proč? Protože to tak prostě maj v hlavě, nějaký "nejde" vůbec neznaj.
V tom překonávání frustrací na mě asi zapůsobila Naomi a ostatní empatický směry výchovy, který doporučujou ty emoce nechat projít, což mi zase moc nejde dohromady s tím uklidňováním prsem/jídlem. Přijde mi, že když dítě pochovám, tak se může uvolnit a tu bolest si prožít, ale když mu dám prso, tak jakoby odvrátím pozornost, ono saje a zapomene, neprožije si to. Možná je to kravina, ale na mě to tak působí. Nechci učit vzorec "je ti nepříjemně? Honem to zaženeme něčím příjemným", chtěla bych, aby dítě vědělo, že i to nepříjemný samo odejde a není potřeba panikařit nebo se tomu nějak bránit.

Na co já narážím je, že neznám dost slov k popsání těch negativních emocí. Znám strach, zlost, zklamání,... ale nějak mi to přijde málo a taky nerada odhaduju, co vlastně to dítě cítí. Já sama jsem z většiny frustrací vzteklá, takže mám tendenci to promítat i do toho dítěte. Jenže to je můj naučenej vzorec chování, kterej je ještě ke všemu dost blbej a omezující

NEMESISS: On ale opravdu nikdo nemá v životě všechno jednoduchý, bez ohledu na to, do jakého blahobytu se narodil. Lidská mysl je tak nastavená, přirozený běh věcí je takový, že člověk nemá vše, po čem touží. A když se narodí do doby, kde lidstvo má nepředstavitelné možnosti, tak si začne vymýšelt absurdity, jen aby mohl o něčem říct "to je hrozný, že tohle nejde" (máme nejlepší zdravotnictví za celou lidskou historii, léčíme největší množství nemocí a zachraňujeme nejvíc životů, ale lidi remcají, že to trvalo dlouho, léčba byla nepohodlná a po lécích se motala hlava :D)
A mimochodem, přesně totéž vidím u svého konkrétního malého lidského jednotlivce - když se mi nechce bojovat s jeho měnícími se přáními a prostě mu někdy sunu všechno, o co si řekne, abych měla klid, tak zjistím, že klid nebude, protože začne buď nabírat na frekvenci, aby to nešlo stihnout, nebo začne vymýšlet nesplnitelná přání, jen aby prostě došel do stavu frustrace, že "tohle nejde". A pak je klid, rovnováha světa je opět nastolena.

NEMESISS: a tady byla řeč o tom, že nechám dítě "zvykat na to, že v životě nebude mít všechno jednoduchý" ? myslím, že to táhneš do extrému....o tomhle tu řeč vůbec nebyla...byla řeč o tom, že mu nabídnu jiné formy uklidnění než jídlo....v čem je konkrétně pomazlení resp. schování v náručí horší než kojení ? dítě je u matky, cítí její blízkost a podporu, akorát holt u toho nežužlá její prso.....navíc tady byla řeč o větších dětech, tak to původně vzniklo....ne o plně kojených miminkách, které na to třeba i ještě mají nárok, cíti-li to tak matka

za sebe, nikdy mi takováhle úvaha hlavou ani nebleskla natož abych jí vědomě praktikovala....cílem toho, že jsem dítě nekojila jako uklidňovák bylo to, že si myslím, že jídlo není obecně jako uklidňovací prostředek vhodné a druhak, že jsem nechtěla mít z dětí chodící mluvící jedince, kteří se při každé bolístce letí k mamce pod triko cucnout....a že jsem takových viděla dost

TORUVIEL: Tak to máš pravdu. Já z toho mám rozporuplný pocity. Když jsem jí odstavila, tak mi to bylo docela líto a teď, když chce znova, tak se mi do toho zase už nechce...
Ale co je pro mě základní, je nevnucovat se dítěti. Nerušit, když si samo hraje, zbytečně nepomáhat, netahat ho k sobě, když se chce osamostatnit a nekojit, když to nežádá. Pro mě bylo důležitý, aby si o to kojení sama řekla. Aby to nebylo stylem "neni mi příjemný, že pláčeš, zacpu ti pusu prsem".

Ale určitě není jednoduchý tohle vybalancovat. A nebude na to jasný recept, jak dlouho přesně kojit, aby to bylo ok. To je zas ten paradox, že matka i dítě se jednak těší na tu samostatnost, dítě se vrhá objevovat svět, matka ho podporuje. Ale na druhou stranu tu je separační úzkost, úzkost z oddělení, u obou, matky i dítěte. A kojení je jedno z těch pevných pout, kdy mají matky často protichůdné pocity, někdy už toho mají dost a nejradši by už odstavily, ale na druhou stranu chtějí dítěti dopřát to nejlepší, a taky je jim to podvědomě příjemné, že mají někoho tak blízkého, v tak intimním vztahu dá se říct, a nechtějí ho pustit. A dítě ohledně toho má určitě taky rozporuplné pocity, zejména pokud v tom matka nemá jasno. Chce to asi hodně sebereflexe tyhle skryté motivace odkrýt a umět dítě "pustit" do světa.
Já mám třeba problém, že jak jsem nekojila moc dlouho, a dcera ani v tom miminčím věku nebyla chovací, a tak pozoruju, že občas se tahle naše nenaplněná blízkost nahrazuje teď, a to tak, že dcera cítí, že mě nemá tak jistou, a já mám v některých situacích zase moc ochranitelský chování, kdy ji nepustím, ačkoliv bych měla. Ale to jsou tak subtilní věci, že by normálně lidi asi řekli, že řeším koniny, že jsme naprosto ok, ale jak říkám, jsou to takové jemné věci, a já jsem holt pozorovatel, vnějších i vnitřních krajin, a tyhle věci vnímám.

To je imho jako s tím nošením. Přijde mi, že matka/rodič prostě pozná, kdy je to skutečná potřeba miminka, a kdy už se to přehoupne do nějaké nezdravé závislosti. A každé dítě má tu hranici jinde, to pozná asi jen vnímavý rodič (pokud se napojí na to dítě, a nenechá se ovlivňovat starými vzorci výchovy, přečtenými moudry a dalšími vnějšími podněty). U miminka je prostě málo nástrojů, které můžeme použít k utišení, tak fyzická blízkost a kojení je jednou z nich, to bezpochyby.