_BENNY: hmm, analýza je zjednodušující (textil se dnes už většinou vyrábí jinde v Asii, než přímo v Číně - ta začíná právě vyvážet spíš ty mobily...) - ale hlavně zapomíná na jednu věc:
příčinou krize je obrovská předluženost obyvatelstva - nad hranici jeho schopnosti ho splácet (zjednodušeně řečeno v ráci toho modelu použitého v daném článku: každý Američan dluží Číňanům už několik mobilů). V podstatě nejzajímavější a nejpřímočařejší cestou, jak se Západ (jako celek) může dostat ze svých (vnitřních) dluhů, je oslabení dolaru (a případně i eura) oproti ostatním světovým měnám (hlavně tedy vůči měnám rozvojových zemí). A domácí inflace. Tato inflace jaksi automaticky "oddluží" všechny zadlužené instituce a umožní jim splácet historické nižší částky z budoucích (číselně) vyšších příjmů. Inflace = částečné vygumování paměti společnosti o vzájemných dluzích jednotlivých subjektů.
A protože peníze jsou ordinální veličina, případně vektor - nikoliv skalár - tak přeloženo do sociologického jazyka: požadavek tvrdé měny je požadavkem na uchování informace o tom, kdo byl minulosti na Západě bohatý (a nebo soběstačný) a kdo chudý (a nebo líný / nad poměry si žijící). Je požadavkem na uchování informace o tom, kdo plnil sliby učiněné ostatním (úvěr je slib do budoucna), a kdo je neplnil. Případně o tom, kdo dával nereálné sliby, a kdo reálné.
Kdo hlasuje pro devalavaci dolaru a inflaci cen v USA, ten tedy víceméně vůči Američanům hlásá: "čo bolo, to bolo - je nám fuk, že jste si žili na poměry - smázneme to, a začneme nanovo". Kdo volá po tvrdé měně - ten volá po tom, aby z dnešní krize byly vyvozeny trvalé důsledky pro ty, kdo se (před ní nebo během ní) zadlužili.