APOSTRI: Jak funguje ponziho schéma vím dobře, ostatně na téma podvodů a rizik jsem napsal knihu :-). Souhlasím, že rozdíl mezi klasickým Ponzim a pyramidou je ve znalosti účastníků o charakteru. Ale není nutně pravda to s tou exponencielností. V ponziho schématech je obvyklé, že účastnici své zhodnocené vklady nevybírají, ale dále je točí (protože je to přeci úžasná příležitost). A když klienti nevybírají, tak jim můžeš připisovat i virtuální zisky, které jsi neinkasoval (jak se říká – papír snese vše – a o výpisu z účtu podobné společnosti to platí také). Takže ve skutečnosti Ponzi nepotřeboval ani zdvojnásobení vkladů každých 90 dní (respektive méně, protože sliboval 50% za 45 dní) jako spíš to, aby při rozumném růstu klienti málo vybírali. Ponzi nedojel na nedostatek investorů. Když o něm v roce 1920 vyšla série článků, že je podvodník, tak ještě zvládl výběry ustát. Ale zaměřil se na něj okresní návladní. A důvodem bylo to, že jeho závazky neodpovídají aktivům (tedy že na vyplacení všech závazků aktuálně nemá peníze). Když se mu nepodařil účetní trik, kterým to chtěl kamuflovat tak ho zavřeli. Tedy chytli ho dříve, než se to zhroutilo.
Ponzi to měl nastavené hodně agresivně, takže by to netrvalo dlouho a skutečně by mu noví klienti došli (a staří by chtěli své peníze). To se třeba stalo v Albánii, nebo zřejmě v českých ponzi - jako All Property Dubai a Germael. Maddoff to měl o dost konzervativnější a také vydržel mnohem déle (asi desetkrát).
Pyramidová hra je brána jako podvod i když účastníci jak správně píšeš, nejsou klamáni o charakteru konstrukce. V případě ponziho je podvod to, že aktiva neodpovídají závazkům. V tomhle se prostě penzijní systém podobá ponziho schématu. Tam žádná aktiva nejsou - platba sociálního sice nevytváří závazek, ale lidé tak nějak čekají, že když ho teď platí, tak nějaký důchod dostanou. Pokud by se výrazně redukoval, šlo by to chápat jako zhroucení důchodového systému. Ano parametry jsou jiné a díky státní moci si stát může dovolit více, než soukromá společnost. Přesto jsou současní klienti (důchodci) vyplácení z peněz nových klientů (lidé v produktivním věku) - tohle zůstává. Co se zhodnocení týká – tak on problém je, že bez zhodnocení by ponziho schéma nenalákalo klienty – proto tam to zhodnocení je. Stejně tak to, že klienti nevědí, o co jde (jinak by do toho nešli). Stát tyto dvě motivační záležitosti řešit nepotřebuje – lidi prostě donutí. Ta solidarita je o parametrech. Kdybys chtěl penzijní systém (ve stejné formě jako stát) provozovat soukromě, tak bys tvrdě narazil (např. na podmínku že aktiva nekryjí závazky, ale asi by se toho našlo více) – bylo by to jako Ponzi i kdyby to klienti věděli.
Ad penzijní spoření - plně chápu tvé námitky – jsou zcela relevantní. Ale nejsou nové a souhlasím s nimi, že pokud by nebyly ošetřené tak bych byl se svěřením peněz opatrný. Ale právě proto, že nejsou nové, tak už se přišlo na docela odladěné mechanismy, které to řeší. Správa v systémech kolektivního investování určitého typu (patří sem penzijní spoření, podílové fondy ETF atd.) není black box. Ta správa je celkem transparentní. Takže například dluhopisový fond má statut, kde je napsáno, jakým způsobem bude investovat a že to bude jen do dluhopisů investičního stupně a že třeba xy % bude státních. Fond pak reportuje svoje portfolio, kde si můžeš ověřit, že kupuje co má. Ale co je důležitější je tu tzv. depozitář u kterého ty cenné papíry leží (opět – nevlastní je a nevstupují do jeho konkurzní podstaty). Úkolem depozitáře je hlídat, že správce nakládá s portfoliem dle statutu – že nakupuje co má a že peníze netuneluje. Kromě toho je tu ještě dohledový orgán (u nás ČNB), který to celé kontroluje. Aby v takovém systému došlo k tunelu, muselo by se jednat o obrovské spiknutí různých subjektů. V důsledku je to velmi bezpečné. Tenhle systém funguje od nějakých 20 let minulého století v USA (a nyní již světově). A to bez tunelů.
To riziko pak řídíš ty tím, jaký fond si vybereš (jaké má zaměření). To zaměření může být i docela úzké – např. technologické firmy USA. Takový fond se bude vždy pohybovat plus mínus kolem výnosu těchto akcií. Může být horší, nebo lepší. Ale když je hodně diverzifikovaný, nebo sleduje index – tak je odchylka velmi malá. Když nesneseš riziko akciového trhu a nevadí ti inflace, pak klidně můžeš držet fond státních dluhopisů. Tohle samozřejmě otevírá samotnou debatu o rizicích trhů cenných papírů – ale na tomhle prostoru bych se do toho nepouštěl (nerad bych sem přepisoval svoje knihy). Takže bych zůstal u toho, že riziko si poměrně efektivně a transparentně řídíš ty. Pokud např. chceš do akciového trhu, ale nechceš riskovat, že správce vybere špatné akcie, tak koupíš nástroj kopírující index atd.
U penzijního spoření můžeš změnit společnost. Tj. když se ti bude zdát, že správa nějakého fondu není taková, jak by sis představoval (nebo třeba se v té společnosti dějí změny, které by mohly mít vliv na kvalitu správy) tak můžeš jít do jiné. Tj. ty nejsi 20 – 30 let zamčený v jednom produktu u jedné společnosti (pokud by to tak bylo, bylo by to špatně).
Samozřejmě na trhu jsou i struktury, které tohle nemají. Tj. není tam ta transparentnost, nebo dostatečný dohled. Příkladem jsou hedgeové fondy. Dalším příkladem jsou investiční společnosti z 90. let u nás. Tam nebyl žádný dohled, žádná transparentnost a dle toho to dopadlo. A do těch bych nikomu vkládat peníze nedoporučil – v tom se shodneme. Ale pokud neznáš detaily a rozdíly a házíš vše do jednoho pytle tak tvoje nedůvěra nepramení primárně z věku ;-).
Na druhou stranu já tedy nic podobného u státu nevidím. Vidím hlavně politické riziko, které může nabývat vesměs všelijakých tvarů. Rozhodně postrádám transparentnost.