KALIPH: tys me připomněl ještě jednu možnou krásnou zámenu, kdy je možno označit někoho za upíra na základě toho, že mě interakce s někým unaví, rozhodí, apod.
Dříve, když jsem ještěl naslouchala lidem s problémama se to stávalo, že oni přišli., kladli otázky, chtěli odpovědi a já místo hotových odpovědí jsem jim kladla taky otázky.. Vedla jsem je k tomu , aby zapřemýšleli, aby si došli k něčemu sami, páč to má cenu největší.
Byly to místama opravdu bolestivé nebo těžké okamžiky a musela jsem to hlídat, aby se to nezvrtlo a i když dotyční by bejvali mluvili a mluvili, musela jsem ukončit ty hovory nejpozdeji za dve hodiny, protože potom už by to bylo přes moc pro nás oba. A někdo mi občas po takovým sezení řekl: "tyjo, vždycky, když s tebou muvím, tak se potom cejtím hrozně"..)ale pokračoval by klidne dál:-))
Nebo, " tyjo, vždycky, když s tebou mluvím, tak me po čase začne bolet hlava."
Ale byli to lidi poměrně pokročilí a tak svoji unavu nepřipisovali mě, ale tomu, že jsme hloubali hodne hluboko v problémech a to je vždycky nepříjemné a nebo že proste museli v tu chvíli hodně přemýšlet (a třebas i netradičně, nenaučeně přemýšlet) a na to nejsme zase tak zvyklí, takže hlava bolí.
Nikdy me nikdo z nich nerekl ani v legraci, že jsem upír .-)

čili je možný, že třebas i nevědomně děláme neco, co nás stojí hodně sil, ale je to naše neschopnost, antipatie, neochota nebo odpor, co nám tu záležitost dělá nepříjemnou a místo abysme se podívali na skutečnej důvod, je nejsnadnější říct, že někdo je upír a ten za to může...
Svalit "vinu" na druhého je snadný, ale docela nerozumný řešení...protože nás to nedovede nikam dál...k sobě a do sebe.