Po večeři a hovoru s hospodským, si šla Lina lehnout. Usínalo se jí těžce, protože z hospody vespod a ulice venku doléhalo plno zajímavých zvuků. Nakonec ji ale únava přeci jen přemohla a vyspala se dobře až do rána.
Ráno Faringham dodržel svůj slib, domluvil Lině odvoz u svého dobrého známého s tím, že ji vezme až na centrální náměstí hlavního města, kde se běžně konají trhy. Tentokrát, ale už jela na kozlíku. Kupec jí zjevně moc nevěřil, že nebude doslovným slonem v porcelánu... Byl totiž mastičkář, barvíř a výrobce parfémů. Docela ho zaujalo, že Lina, zná tolik kytek a ukázal ji cestou mnohé další.
Krajina se opět změnila, ještě více ubylo stromů, zato přibylo polí a luk, i vítr se změnil, chutnal nějak jinak, ale Lina si všímala hlavně kytek, některé poznávala, ale mnohé vůbec.
Chvíli po obědě přijeli k branám hlavního města. Strážní skásli milého kupce o mýtné, a pokukovali i po Lině, kterou kupec představil jako svou neteř. Ke své zlosti však zaslechla i pár poznámek na svou adresu:
"Vyroste zní možná pěkná kočka."
"Neblbni ta už zůstane plochá jak prkno."

Hlavní město vypadalo jinak než si představovala, z hlavní třídy vybíhala spleť křivolakých uliček, bylo tam hluku, křiku, vůní, ale hlavně zápachu, hrubých slov i nadávek. Za těch pár minut v hlavním se Lině dost rozšířil slovník hrubých adjektiv, a poněkud zrudla v obličeji, čehož si všiml i kupec, který se uchechtl.

"Drž se hlavních ulic, holka, v křivolakých uličkách nemáš co dělat, jen bys tam přišla k úhoně." Když však projížděli kolem jednoho z domů, pocítila Lina osten čehosi divného a přitom však zároveň známeho a povědomého... Zeptala se tak kupce, "Komu ten dům patři?"

Rudovous, zíraje nehybně do očí vlka, začal pomalu sunout ruku k luku a druhou k šípu. Vlci se lidem klidně do očí nekoukají, ti vrčí a nebo utečou. Tohle není normální. Buď jde o závažně nemocné zvíře nebo dokonce ještě něco horšího. Buď jak buď... Navíc ten pohyb předtím, to nevypadalo jako vlk dokonce snad ani jako žádné známé zvíře... O důvod víc se ihned připravit na cokoliv.

...Zároveň se Rudovous snažil napnout uši a periferním vnímáním dál zkoumal okolí. Vypadalo to, že vlk je doopravdy sám. Žádné vyčuhující uši za stromy, žádné blýsknoucí se oko v křovi... nic.

po studené noci bude příjemné trochu si prohřát kosti na sluníčku, pomyslel si Mikoláš a vkročil na mýtinu. jen se na chvilku natáhnu a půjdu dál.

poslouchal šumění lesa, zpěv ptáků, pozoroval straku, jak krouží nad mýtinou. jako by ani nemávala křídly, jen kroužila. níž a níž. v zobáku nese něco třpytivého. přistála jen pár kroků od něj. Mikoláš zatajil dech. jen ji nevyplašit.

co to jen má v zobáku?

možná, kdyby jí nadrobil kousek placky, pustila by ten malý kousek kovu. velmi opatrně natahoval ruku k vaku, který si složil pod hlavu. straka se zastavila o otočila hlavu. upřela na něj lesklá očka. jako by ho pozorovala.

už, už ulamoval placku, když v tom vyrazila z okraje lesa liška. byla to bezpochyby největší liška, kterou kdy Mikoláš viděl a její srst byla živý oheň.

čas se zastavil. viděl lišku ženoucí se ke strace, která otočila hlavu, jako by chtěla viděl, na co Mikoláš najednou civí. polekaně otevřela zobák a z něj jí vypadl malý klíček. zamávala křídly v marném pokusu uletět, ale liška už byla u ní.

cvak. křup. hlt. čas se znovu rozběhl. malý klíček dopadl do trávy.

liška začala čenichat na zemi, zkoprnělého Mikoláše si vůbec nevšímala. spokojeně mlaskla, když našla klíček. pak k němu otočila hlavu a řekla matčiným hlasem: hochu, hochu, tvá lžíce je nakřivo. jestli se nepolepšíš, nepojedeš na výlet za tatínkem. pak si stoupla na zadní a její tělo nebylo liščí. bylo to vrásčité tělo staré ženy.

Mikoláš se s trhnutím probudil. slunce se zvolna klonilo k západu a hlava ho bolela jako střep. jaké podivné místo, rychle pryč odsud.

vydal se urychleně směrem k řece.

DNF: Trochu čaje z Meduňky jestli máte, jestli ne tak horká voda postačí a děkuji mockrát. (mám ještě pár lístků ve váčku). Co víte o městě? Jací jsou tam lidé a je něco na co bych si měla dát pozor?

Hu! Byl jsem tyden pryc, a rikal jsem si ze se aspon tak ve stredu podivam jestli bych nemel pokracovat, ale koukam ze jsem to hodne precenil. Delay je moc velkej, jestli se vam nechce hrat, meli jste to rict predem, mohli jsme si usetrit cas a ja dost prace.

Sedla si na lavici ve stínu za výčepem, kde byla jen chodba na dvorek pro děvečky a jiný personál. Vlastně tu ve svých horských šatech tak trochu jako děvečka vypadala. Podle rozhovoru pánů u nejbližšího stolu záhy zjistila, že město je ještě přes 25 mil daleko, sedm mil je jen nejbližší vesnice kde kovář ubytovává pocestné a občerstvují se koně. Podle všeho tito hluční mladí kupci jedou do několika měst na východě domluvit si letošní sklizeň a naplnit jí lodě svých otců v hlavním městě v přístavu. Jejich chvástání se Lině hnusilo, ale jejich šaty, hebký samet vestiček a barevná brka za kloboukem ji fascinovaly. Zakoukaná na ty splývavé pláštíky s kožešinou na okrajích pak ani nezpozorovala, že hostinský už nějakou chvíli stojí u stolečku kam se skryla a pobaveně ji pozoruje. "Taky bys chtěla, co, maličká? To není pro obyčejný lidi! Čeho se napiješ?" Lina sebou trhla až se hostinský úplně překvapeně zadíval. "No tak no tak, neboj se, donesu ti vodu a kus chleba, jestli jedeš sloužit do města, máš se na co těšit..." bručel si spíš už pro sebe když utíral druhou polovinu stolu.

Jeho cit pro nebezpečí [hod k6=2, =1 podle pravidel. Obtížnost je 4, za dovednost +3, za hod +1 =4 proti 4, povedlo se jen tak tak] ho varoval, sice nikterak jasně, ale alespoň místo dokázal určit. Pohled tím směrem, do malého údolí zapadaného listím a polámanými stromy, jak si zima vybrala svou daň, ho nepotěšil. Za skálou údolí pokračovalo, a šel z něho jakoby chlad.
V mžiku se stáhnul k nejbližší skále, a pokusil se splynout s okolím [použití lesní dovednosti jak je na nástěnce. Maskování (OBR)=5 +1/12. Podle pravidel dovednost maskování závisí na obratnosti, a tu má Rudovous na 5, dovednost umí s bonusem +1, potřebuje ji použít 12x aby mohl postoupit na vyšší úroveň. Obtížnost je základní, je v běžném lese a k dispozici pro splynutí je skála. Hodí k6 = 6, což je podle pravidel bonus +3 a kritický úspěch. Obtížnost je 3, proti dovednost +1, hod +3 =4, podařilo se. Kritický úspěch způsobí že Rudovousovi podařilo intuitivně najít takové místo, že má výhled všude kromě přímo za ním. Může také odepsat dvě místo jednoho použití.] Udělal to úplně přesně jak mu ukazoval mistr když ho tuhle napůl intuitivní specialitku dovednosti maskování učil. Teď vidí na větší část lesa, a všemi vycvičenými smysly se snaží postřehnout sebemenší nepravidelnost v uspořádání přírody v okolí onoho údolíčka. Zbraně má při ruce, ale nemůže je použít aniž by prolomil splynutí - ale jestli je v údolí to, na co jde hledat lék, stejně to jeho maskování prohlédne. Krev byla podle krátkého pohledu který ji věnoval tak den dva stará, víc nešlo zjistit takhle letmo. Ještě asi pět minut stál bez hnutí, a věděl že zanedlouho bude muset splynutí přerušit, když v tom zpozoroval pohyb na jednom z kamenů dále v údolí. Něco černého bleskovou rychlostí skákalo po kamenech směrem pryč od něho. Soustředil se na zachycení alespoň několika rysů tvora, ale kromě černočerné siluety kulatého těla a dlouhých tenkých nohou nic nestihl zpozorovat ani jakou má tvor hlavu. Ve stejném okamžiku vystoupil z údolí vlk, s velkou krvavou ránou na zadní noze a na plecích. Obě rány ovšem už byl zbarveny do zelena a oranžova. Vlci se stahovali od vesnic zpět do hor, jako každé jaro, ale tenhle tu byl brzo - a možná že sem ani nepřišel. Zůstal stát a díval se přímo na Rudovouse. Na tuhle vzdálenost se nemohl mýlit... [vlk má za čich +4 a malou vzdálenost bonus +1 na objevení splynutí. Rozdíl hodu pri splynutí byl +1, dovednost Rudovouse +1, takze past na prolomeni ma obtiznost 2, coz ma vlk automaticky.]

omlouvám se, před tejdnem se mi narodilo štěně, takže jsem aktuálně hodně zaháčkovanej jinde, ale snad už se ustalujeme, tak zkusím taky předvést nějakou aktivitu ;-)

Den na voze ubíhal Lině pomalu, krátce po poledni zastavili u studny s napajedlem a Lina pomohla panu Faringhamovi napojit koně, a společně pak i pojedli. Dál už cesta ubíhala monotonně, ale Lině připadala stejně vzrušující. Horské městečko vystřídala otevřenější krajina s lukami, říčkami a poli. Také povozů potkávali cestou více. K večeru dorazili do hostince. A nastaly první komplikace.
Hostinec patřil k těm větším stojíce na křižovatce cest jen asi 7 mil od královského města, prosperoval spolu s přilehlým městečkem hlavně na kupcích proudích sem ze všech koutů země. Před u něj přilehlými stájemi, postřehla Lina jak čeledíni odsedlávají skupinu koní s královskou livrejí.
Faringham chtěl nechat spát Linu na seně. Až připomínka a zamračení ho přiměly pronajmout Lině nejmenší pokojík s teplou večeří a poznámkou, že by se raději neměla v šenku moc ukazovat.
Večeře byla chutná, ale na Griweninu kuchyni prostě hostinského kuchař neměl. A tak při večeři vzpomínala na výborné placky s králičím na bylinkách...
Po večeři si přichystala postel a chvíli naslouchala zvukům hostince. Nakonec jí to stejně nedalo a zašla do šenku. Teda spíš na okraj, do stínu aby si jí Faringham nevšiml.

Rudovous zrovna polobehem seskakoval ze svahu mezi stromy huste porostlem boruvcim a mechem. Luk v jedne ruce, druhou se chytal a odrazel od kmenu. Jakoby bruslivymi skoky dlouhymi jako nekolik kroku zdolaval uboci hory s lehkosti a obratnosti vlastni srnkam. Tuhle techniku ho nikdo nenaucil, prisel na ni sam a z dalky casto vytvarela spolu s jeho zavalitym mensim telem dojem, ze po se po svahu pohybuje prerostly jezevec zakazanou rychlosti. Rudovousuv mistr a ucitel, jinak zadumcivy stary hranicar, ktery se vsude pohyboval naopak pomalu a rozvazne se pri techto okamzicich vzdy uculoval a obcas dokonce vybuchnul do bujareho smichu. Rikaval Rudovousovi, ze i kdyby byl jako zak lesni moudrosti stal za nic, alespon stareho muze dokazal rozesmat.

Rudovouse ze vzpominek na casy dlouho presle vyrusil za behu tetelivy pocit v zatylku. Konejsivy dotek intuice ho donutil postupne uplne zastavit pohyb a rozhlednout se kolem. Les zdal se jako vzdy; zdanlive prazdny, prosyceny pocitem stareho vedomi misicim ve vzduchu s vuni jehlici a tlejiciho listi. Vetve jehlicnanu tezce spocivaly ve svem nehybnem houstnoucim klidu a nad hlavou, vysoko nad korunami, na modrem nebi krouzil sokol. Cely okamzik se rozpijel do okolniho sveta, a postupne mizely stromy, mech, pocit telesnosti i dech, uz zbyval jen sokol a modre a rozsahle klidne nebe.

Rudovous jako kazdy spravny hranicar dobre vedel, ze tyhle okamziky znamenaly predel. Neco se deje... Jeho duch a posleze i zrak se za chvili vratil na zem. Asi patnact metru pred sebou spatril na mechu zaschlou krev. Krev v lese neni zase tak zvlastni. ...problem byl v tom, ze na tomhle miste nic obycejne nezilo a krom zbloudile srnky se tu jak je mesic dlouhy zadny zivy tvor neukazal.

Tak si rikam ze jsem moc nevysvetlil jak si hru predstavuju - Co jsem hral jinde online tak se osvedcil tenhle zpusob:
Ja jako PJ napisu nejakej delsi usek, ktery necham otevreny, a budou v nem i nedorecene veci, a to je prave vase cast pribehu.
Takze i kdyz se zda ze jsem napsal co Mikolas docela presne dela a co se mu honi hlavou, muze Misa vstoupit i do minuleho deje. Napriklad si muze vzpomenout pri pohledu na mytinu co videl jeste pred hodinou stranou cesty, a na mytine se neco stane ...
V kazde azi bude hlavni cil pribehu, coz je ted dojit do mesta, plus nejake dalsi veci co se cestou stanou, treba nejak se z vas musi stat parta :) Coz asi vite, a i jine veci budete vedet, ale vase postava ne. Mate to mozna tezsi nez ja, protoze musite byt vypraveci i nevedome postavy :)
Takze piste, pokracujte, nejakym delsim prispevkem, t se poradne deinuji postavy a svet.
na nastenku budu postupne pridavat legendy jak je budu dopisovat, a to taky svet trochu vykresli.
Takze - cekam na poradne vypraveci prispevky.

Přidaná legenda o magii na nástěnce.

Lina se líně protáhla po ranních povinnostech, a protože jarní sluníčko už v tu dobu pěkně hřálo, na chvíli se posadila pod obrovský kaštan, který rostl na hranici jejich louky. Její matka Griwen, vlastně žena Griven která jí vychovala, ale dobrá a laskavá žena, se právě objevila ve dveřích chalupy. V rukou s nůší plnou pytlíčků, popsaných drobným písmem. "Hlavně dej pozor na tenhle ten" připomněla jí, a ukázala na sněhobílým plátnem ovinutý a pečetí zajištěný balíček. Lina půjde poprvé do hlavního města. Jindy se houby které Griwen nasbírá a usuší prodávají na místním trhu, ale tyhle jsou objednané lepším kupcem. Dobře zaplatí!
Lina je už docela dospělá, i když vypadá mladší a drobnější než děti v jejich městečku, a ve městě ještě nebyla. Teď poprvé pojede. Soused Faringham, měšťan s císařským právem vaření lihu, pojede prodat svoje lepší kořalky do hostince U čtyř cest kde kromě hladových formanů z císařské cesty noclehuje v lepší části hospody i smetánka při cestě mezi hlavním městem a východními kupeckými městy. Nemůže se dočkat a cítí podivné vzrušení, tak odlišné od smutných pocitů posledních dvou let.

"Jídlo máš úplně navrchu. Jdi, zase se uvidíme." Lina se vydala cestou z kopce k městečku v údolí, a když se ohlédla viděla Griwen zacházet do vrat stavení. *Byla smutná, ale proč? Proč jen plakala? Však nejede na dlouho.* Pomyslela si.

Teď, když se konečně octla na cestě, klátí nohama a přemýšlí: *Všechny ty věci co o mě říkají, přece nejsou pravda. Co jsem jim všem udělala? A proč se na mě ostatní dívají tak divně? Jaké je to asi ve městě? Určitě to bude jiné.*

Přidal jsem vam nějake dovednosti, tak to zkoukněte, a dejte vědět asi do pošty, a doladíme vaše postavy.

Rudovous spěchal po skalách, které porůstal jen mech a lišejník, a výhled do údolí zakrývaly nevysoké, zato husté borovice jako každý rok notně olámané po jarních lavinách jak tál sníh na úbočí předělového pohoří. Za hřebenem Rudovous nikdy daleko nebyl, jen na kraji obrovského a neobydleného lesa, kam přesto vedla cesta a kam sem tam někomu stálo za to nechat se převést. Zvlášť v zimním období, kdy jediná schůdná stezka byla nebezpečná i za dobrého počasí. Podle vyprávění lovců pokladů jsou za lesem blízko pobřeží, kde žádná loď kvůli skaliskům nemůže přistát, ruiny starých sídel, kde se dá najít mnoho pokladů a artefaktů, ale i nebezpečí. I když Rudovous docela dobře vydělal při převádění dobrodruhů směrem do lesa, zpět se jich mnoho nevracelo. Ale co, mohli jít východní cestou, na západ k moři, a bůhví kam ještě. Rudovous na legendy nikdy moc nedal, až teď, když viděl v lese ty ohlodané mrtvoly, vzpomněl si na vyprávění jeho hraničářského mistra kdysi v západním pohoří, vyprávění o magii, která je vzácná a proto obávaná i opovrhovaná a pronásledovaná, o kouzlech lesa, a o ... kreaturách ... ghůl. nechtěl tomu zpočátku věřit, ale po třetím nálezu už si nemohl nic namlouvat. V chatě na začátku stezky zanechal několik znamení a varování pro někoho kdo by jim případně rozumněl, ostatní stejně horu nepřejdou, pokud se o to pokusí ještě před létem.
Teď tedy spěchá dolů po skalách, se svým vlastnoručně vylepšeným lukem a štíhlým nedlouhým mečem na zádech. Mistr ho naučil lesní chůzi a on byl dobrý žák, nehledě na spoustu tréninku tady v horách. mohl tedy lesem postupovat jako by šel po cestě, a přitom se rozhlížet a registrovat všechen pohyb kolem něj. Jakmile se dostal do nižších poloh, přibylo zvěře, a ubylo skalisek. Pořád byl ale na míle od prvních stavení.
K těm stavením ani nemířil. Šel přímo na císařskou cestu, odkud se vydá do města hledat pomoc u mnichů, v největším klášteře na ostrově. Možná ve městě potká někoho s kým by mohl tuhle lapálii prokonzultovat, a možná se i něčemu přiučit. Rozhodně by rád probral další vylepšení na jeho osobním luku, které přes dlouhou zimu zdokonaloval, s někým kdo luky dělá, ve městě jich musí být i víc... A když se ve městě nic nedozví, pořád se může vrátit do západních hor, stihnout se to dá do prostřed léta, a na zimu může být zpět u průsmyku, jestli ho zatím neobsadí jiný z potulných hraničářů, nebo některý z trpaslíků... Do západních hor ... vyhledat svého mistra. Tenkrát před lety skoro utekl, ale ve světě si spoustu věcí urovnal, a mistr jistě jeho tejdejší unáhlenost pochopí...
Tak tedy kupředu, do dvou tří dnů bude u modrých skal, kde je podle vyprávění cestovatelů hraničářská stezka, po ní to bude už snadná cesta až k císařské silnici.

Mikoláš od rána šlapal po vyježděné cestě, a nepotkal živáčka. Trochu doufal že se mu podaří naskočit na nějaký vůz a dostat se k císařské cestě ještě před dnešní nocí, ale jaro vyhnalo všechny venkovany do polí, a do města ani nebylo co vozit, po dlouhé zimě. Takže ho zřejmě čekaly ještě dva dny na téhle zapomenuté cestě. Přitom už teď se dostal do kraje kde předtím nikdy nebyl. Spal na kraji lesa, který se podle rad co dostal než vyrazil táhne až na dohled císařské cesty, a jeho venkovská blátivá a úzká cesta ho protíná jakž takž sjízdným terénem, stáčejíc se podle průsmyků a údolí potoků, a obcházejíc bažiny velkým obloukem.
Až dorazí k řece, přes kterou by měl vést dřevěný most, bude na půli cesty. Tam odtud by se mohl vydat hraničářskou stezkou přes modré skály, čímž by si cestu zkrátil víc než o dva dny, a na císařskou cestu se připojil kousek před hostincem U čtyř cest. Pro hostinského má dva listy, od rychtáře jejich vesnice, a od bylinkáře a léčitele, který u nich dělal práci doktora a léčitele. Říkalo se že je to starý magik, ale .. takový roztrhaný dědula, k smíchu. No, tak do večera je dost času na rozmýšlení.
Už po chvíli co vyrazil se les stahoval blíže k cestě, a kolem poledního už byly stromy nalepené tak hustě na sobě a k cestě, že by se stěží dva vozy vyhly, a do lesa bylo vidět jen na pár kroků. Přivítal proto, když před sebou uviděl mýtinu, na kterou jarní slunce kreslilo žluté trojúhelníky mezi špičkami stromů. Jaktože tu vydrží taková mýtina, když stromy by bez údržby venkovanů a občas i císařských brzy zarostly i používanou cestu? Cesta vede jižní stranou mýtiny, a tak na ni slunce nesvítí, a oči až bolí z toho náhlého jasu po zeleném přítmí lesa. Je téměř poledne....

Ráno Mikoláše probudila zima. Nezdržoval se klením a raději si protáhl ztuhlá záda. Vzpomněl si na snídaně na rodinném statku, na teplo a veselí, které mu přišlo tak samozřejmé.

Otec zemřel náhle. Jeho starší bratr zdědil otcův statek, on, jako druhorozený, otcův meč. Přijal ho, rozloučil se s maminkou i sestrami a vydal se do světa na zkušenou. Co mu taky jiného zbývalo?

Opláchl si obličej ve studánce a učesal se. Dojedl oschlou placku a potom se vrátil k cestě. Rozhlédl se, ale vůz nespatřil žádný. To ten den pěkně začíná!, pomyslel si a vydal se směrem k hlavnímu městu.

Rudovous se vydal do města poprvé v životě, protože v jeho lese se objevil fenomén, který zatím nikdy neviděl, ale už o něm slyšel - nemrtví. Příležitostné ohlodané mrtvoly zvířat s namodralými okraji ran a křečovitě zatnutými končetinami - to je známka paralýzy od kousnutí nebo škrábnutí ghůla, našel si to ve staré knize monster, kterou mu zanechal jeho děd a předtím děd jeho děda.

Jediný spolehlivý postup proti nim je ocel, oheň a svěcená voda. Meč a oheň by se i s lukem u něj našly ale o svěcené vodě nemůže být ani řeč...

Kněze snad v městě najde. Možná i nějakou posilu. Když už půjde na nebezpečná, neznámá stvoření bylo by vhodné se dobře připravit. Navíc za jejich kůži, drápy a zuby jistě někdo z města později rád zaplatí... Ať už tak nebo tak Rudovous nemůže dovolit, aby průsmyk kterým vodí lidi na druhou stranu ostrova byl dál takto nebezpečný.

Ja se omlouvám mám zkouškové takže teď chvíli fakt nemůžu být aktivní

ne, jedem podle mych pravidel, zapomente na tabulky a nalinkovane povolani, hrajte!