Koukám, že jsem jedna z mála, kdo měl a má se svým otcem vztah naveskrz pozitivní.

V dětství byl pro mě táta bůh, nedá se formulovat jinak, měla jsem ho asi radši než mámu. Moje máma je na rozdíl od táty chladnější, neumí tolik projevovat lásku, zatímco pro svého tátu jsem byla princezna, miloval mě, dával mi to najevo, věnoval se mi, hrál si se mnou, podnikal se mnou věci, všude mě bral sebou. Táta byl můj středobod světa. Nutno říct, že můj otec je nesmírně charismatický chlap, který to zejména úžasně umí s dětma - vždycky se za ním táhli fakani z celé vesnice. :-D

V pubertě jsme se teda hádali jako koně, neboť jsme oba poněkud cholerici a máme velmi podobnou povahu, takže to bylo poměrně italské - vzpomínám si, jak mě jednou otec tak rozčílil, že jsem musela vzít hrníček a třísknout s ním přes celou kuchyň, abych si trochu ten bezmezný vztek na něj vybila. :-) Nicméně rádi jsme se měli pořád. Ani v dospívání mě neopustilo vědomí, že mám tátu, který by pro mě udělal cokoli na světě. Neváhal ve tři ráno vstát z postele a dojet pro mě, když jsem se po cestě z nočního klubu začala sama ve městě bát. :-) Neváhal na Silvestra sednout do auta a jet dvě stě padesát kilometrů, aby mě odvezl se zraněnou nohou z hor.

Vždycky jsem na tátovi obdivovala jeho neskutečnou pracovitost, jeho optimismus, energii. Je to strašně praktický člověk, který ovládá prakticky každou manuální činnost - takže nám pomáhá se vším, kde s mým intelektuálně zaměřeným manželem nelze příliš počítat. :-) Samozřejmě má i špatné vlastnosti, například sklon brblat a mrzoutit, který se, jak stárne, pochopitelně zhoršuje, ale jeho klady to hravě převáží.

Řekla bych, že ačkoliv jsem celý život měla různé osobní problémy a mindráky, tak s jedním jsem nikdy neměla problém, a to byl zdravý a pohodový vztah k mužům, a za to rozhodně vděčím svému tátovi. Nemluvě už o tom, že dneska je to báječný a zbožňovaný dědeček mých dvou malých synů.

Díky za tuto diskusi, tento elaborát mi znovu pomohl si uvědomit, jak prima mám tátu a jaké to mám štěstí. :-)

no můj otec je ze všeho nejvíc mrtvý. To je asi jediná věc, kterou o něm vím se 100% jistotou. Všechno ostatní si skládám jen jako střípky z vyprávění druhých...

Naši se rozvedli, když mě bylo osm, a ségře dva. V té době už se u otce solidně rozjížděla (neléčená, samozřejmě) bipolární porucha, okořeněná bludy, a vylepšená absolutní neschopností přijmout za cokoli odpovědnost.

Možná že si uvědomoval, že svůj život totálně zvoral - jednou to dokonce i přiznal mámě, ale jinak věnoval veškerou svoji energii tomu, shazovat vinu na ostatní. Primárně na moji matku, a s postupem času, když už asi i jemu přišlo absurdní ji vinit ze všeho dvacet let po rozvodu, i na mě.

Kupříkladu tenhle týden jsem se dozvěděla, že v očích jeho nové partnerky já můžu za jeho smrt, protože jsem ho podvedla a podala na něj trestní oznámení za neplacení výživného. Co na tom, že já nikdy nic takového neudělala (naopak jsem se několikrát ošklivě pohádala s matkou a sestrou kvůli tomu, že já nechtěla žádné právní akce vůči němu ani podnikat, ani se účastnit těch jejich), posledních pět let tím krmil všechny kolem sebe, jaká já jsem vychcaná potvora...

Zemřel loni v létě, v 56, za situace, kdy jsme se víc než tři roky neviděli. Moji sestru neviděl ještě dýl. Narozdíl ode mně, která mám jednu společnou rodinnou fotku (z doby, kdy mi byly 4 měsíce), ona nemá vůbec nic. Ani náznak, ani vzpomínku, na to, kdo vlastně doopravdy byl.

A tak obě pátráme a zjišťujeme a je to dost těžký... je fakt příšerný, když se musíte ptát cizích lidí, jestli vás měl váš vlastní otec vůbec někdy rád - a nikdo neví, co vám odpovědět.

no tak já sem na tom podobně jako MATEEJ, 36, dvě dcery.
Vztah s otcem nenapravitelně pochroumaný - rozvedli se s matkou v mých 4 letech, otce jsem pak vídal jenom jednou dvakrát za rok, bydlel jinde a žil s jinými ženami a dětmi.
Párkrát si nás vzal na prázdniny, dvakrát se do mých 18 let oženil a rozvedl. Pořád jsem k němu tíhnul a chtěl jsem s ním být. Když měl v jedný vesnici hospodu (tam zplodil mýho nevlastního bráchu), tak jsem mu tam jezdil pomáhat. Naučil mě kouřit. Což je asi jediná věc, kterou mě v životě naučil.
V 18 po střední škole velká roztržka s matkou a otčímem a nastěhování se k otci. Žil jsem s nim dva roky, těsně po revoluci. Jenže pak zkrachoval podnik, kde pracoval, navíc měl dluhy, kam se podíval, mimo jiný taky z hazardu. Nakonec jsme mu půjčil peníze z pojistky na údajné splácení dluhů z karet.
Po revoluci pak šel z práce do práce, různě se protloukal, nakonec skončil jako sekuriťák v Praze, kde si narazil svojí současnou ženu, která je o pět let mladší než já, a odstěhovali se spolu na Moravu. Byli sme mu na svatbě.
Nám se mezi tim narodili děti a při jejich výchově jsem zjistil, že už nemám chuť se s ním vidět, poslouchat jeho lži a tvářit se jako že je fajn taťka. Domnívám se, že opustit svoje děti je největší sračka jakou může otec udělat. I když chápu, že to neni nikdy černobílé, a že za komanče byla jiná situace (lidi se brali mladý a měli děti brzo jenom aby mohli uniknout svejm rodičům), a že ani můj otec neměl dětství jednoduchý, přesto zatim nevidim cestu, jak se s nim smířit.
Možná na tý smrtelný posteli, až tam uvidim toho vyhulený, vychlastaný, umírající dědečka, plnýho viny, vzpomínek a vlastních hříchů ... Sem jenom zvědavej, jak to dopadne s mejma dětma, ale sem připravenej udělat pro ně, co je v mých silách. Takže tak. :)

ja si pamatuju ze jako dite jsem si s tatou moc rozumela, braval me na vylety na kola, a k rece, ukazoval mi super tajny a krasny mista, vypravel zazitky z vojny a z detstvi, proste super. dobrodruzny. jako malou me dokonce "cvicil na samuraje" ;)
pokazilo se to kdyz jsem zacala dospivat, a on to jako katolik nezvlad - to co by nekdo s min omezenym myslenim ruznymi dogmaty presel s usmevem a pochopenim.
zacal se chovat despoticky, snazil se nas decka ovladat, zakazoval nam veci ktere jini nasi kamaradi mohli, drsne prosazoval svoji vuli, nenavidela jsem ho, byl jako slepej.
kdybych si mohla vybrat, chtela bych aby me dal vetsi volnost, a zaroven podporu, aby me bejval naucil poslouchat dobrou muziku, hlavne nevysmival se mym pocitum a nazorum v puberte, naucil me jak zachazet s penezi, nechal me randit s klukama (jako verici to nemohl dopustit) ... proste se z toho skveleho dobrodruha nezmenil v zapsklyho tyrana.
to zformovalo i muj vztah k muzum v obdobi do 25ti, hledani autority kterou bych si mohla vazit, a zaroven snaha prekonat ji a znicit pokud je nedokonala
nyni jsme k sobe znova nasli cestu, trvalo to asi 12 let (ja jsem odesla z domu hned jak to bylo mozne)
vlastne mi taky zacal chybet v dobe, kdy jsem se uklidnila a snazila se najit si misto ve spolecnosti misto abych proti ni rebelovala nebo zkousela zit mimo ni.
ale ne ze bychom ted nemeli nazorove neshody..ideologicke atd. ale to je uz pribeh dospelych lidi.

MATEEJ: tohle auditko urcite ma smysl. cenim.

Na Vaši otázku jaký je můj otec, nemohu odpovědět. Leda, že by Vás zajímalo jaký byl můj otec. Ten nejlepší. Také jsem mu to, když jsem se s ním v nemocničním pokoji v roce 1977 loučil, zdůraznil. Proč byl nejlepší? Snad jen to hlavní: za to ,že jsem prošel svým čtyřiaosmdesátiletým životem prakticky bez karambolů vděčím hlavně jemu. Musím ovšem dodat a zdůraznit, že i díky jeho předkům, protože přibližně 50% toho, co tvoří osobnost je určeno geneticky. Jeho předkové, mlynáři na západočeských řekách a potocích, už z titulu své profese (a několikasetletého setrvávání v ní) nutně dále předávali dobrý genetický základ. Od nejútlejšího mládí jsem sledoval styl jeho práce a později jsem s ním i spolupracoval. To byla má nejlepší škola. Protože v žádné škole nemůžete být se svým učitelem (vědoucím a laskavým) od rána do večera a zůčastnit se řešení všech problémů, nejen technických. Jednu z jeho mnohých rad jsem měl (a mám) nejraději. "Nemůžeš všechno znát, ale musíš vědět, kde to najdeš." Ve svém pozdějším zaměstnání jsem toto pravidlo bohatě využíval, nejenom pro sebe. A závěrem? I hodnocení mé osoby od mých dětí je (dokonce průběžně) dobré.

Hned ten smysl hodím do záhlaví.