Otce si bohužel nevážím. Připadá si až trapně moc důležitě. Jeden příklad: nedávno jsem volal s kamarádem, do toho volal otec. Nechal to vyzvánět dlouho, přestože určitě slyšel tón "obsazeno". Za dvě minuty zavolal znova, zase to nechal dlouho vyzvánět. Jako by čekal, že svůj aktuální hovor típnu, abych přijal ten jeho. Volá přece táta! Když jsem mu po ukončení hovoru s kamarádem volal nazpátek, tak od něj zaznělo něco ve smyslu "... ty jsi s někým volal, to nevadí."! Panečku, jak se mi ulevilo, že mýmu otci nevadilo, že jsem si dovolil netípnout druhý hovor a nepřijmout jeho. Jak bohulibě mi odpustil!

Btw nevolal kvůli ničemu důležitějšímu, než jestli nechci přivézt vlašáky.

VYHULENY_UFO: ano, od určitého věku už si člověk za vlastní život fakt může sám :-)

ale pokud si dobře pamatuju, zakladatel klubu má děti a řeší to právě z té pozice "co ostatní sralo na jejich otcích a co možná dělám taky, aniž bych si to uvědomil", což je právě ta zdravá reflexe. Chytří lidé se dokážou poučit i z cízích špatných zkušeností :-)

TRISSIE: jako je to vcelku pochopitelné lidské chování a neznám člověka natolik stoického, který by aspoň čas od času neudělal. Ale když takhle vyjedeš na manželku, která ví, že se u vás v práci propouští a že se bojíš, že jsi na řadě, tak ta to pustí jedním uchem tam a druhým ven, případně tě rovnou upozorní, že chápe, že to máš těžký, ale ať si to laskavě nevyléváš na ní - kdežto to dítě a dcera zvlášť tuhle abstrakci prostě ještě nemá.

To je moc smutný čtení tady, můj otec byl tak trochu mimoň, velice nepraktický, žijící mimo čas a prostor s hlavou v oblacích. Ačkoli lidi moc nevnímal na mě byl nějak napojen a vždycky poznal, co cítím. Velmi mě miloval, byla jsem pro něj to nejdůležitější na světě. Byl tu vždy pro mě připraven mi pomoct. Často si na něj vzpomenu, když je mi smutno.

Filozof a učitel, v armádě velitel.
S praktickou informatikou začínal na armádních počítačích pro letectvo.
Používali jsme ho doma jako encyklopedii po celé mé dětství.
Náhodně:
Kdo vládl v Británii okolo čtrnáctého století? - 30 minut nezastavitelná přednáška.
Kdo vynalezl televizi? - 30 minut nezastavitelná přednáška
Existuje bůh? Jak tvrdá je ocel? Jak velký je vesmír? ... :)

Nikdy se nepodvolil režimu.
Pro výchovu používal kombinaci filozoficky extrémně propracovaných a moderních přístupů.
Svobodomyslnost se prolínala s přísností.
Přežití v přírodě pod hvězdami s minimem vybavení a při tom souběžná analýza předních světových
filozofů byl vždy jeho hlavní koníček.

Skládal svoje vlastní melodie a hrál v mnoha kapelách.
Naprogramoval si za minulého režimu svůj vlastní operační systém.
Pracoval ve výzkumném ústavu a díky němu jsem mohl jako šestiletý chodit uvnitř obřího sálového počítače (v bílém plášti samozřejmě).

Přísný profesorský, vždy krok před ostatními.
Podrobné povědomí o světové historii vždy považoval za důležitou součást životních vědomostí.
Kvůli němu jsem zesměšňoval učitele fyziky ve škole a děti si mysleli, že mluvím cizím jazykem, když jsem popisoval realitu.
Díky němu mě nenávidělo spousta lidí protože jsem nemusel studovat jako oni a věděl jsem výsledky toho co oni studují předem.
A většinou jsem to rovnou mohl shrnout do několika vět a začít se podle toho chovat v praxi.
Je to těžké vědět toho tolik, když nemáte žádné potvrzení o vaší odbornosti.
Proč by vám měli ostatní věřit? Hodně to v mládí poničilo moje vztahy s lidmi.
Jako by měl věšteckou kouli. Všechno co mi od dětství říkal o budoucnosti se vyplnilo.
Teď už ne. Teď už musím věštit já.

Můj otec je tříleté dítě, co se nikdy nemělo rozmnožit a prodává olej z prasečích hoven.

nejlepśi na svete, ztelesneni jezise krista, v min. zivote byl muj bracha a je zajimavy jak jsem to uz jako dite citila, pruvodce vesmirem, odporne prakticky umelec se smyslem pro rad v zivote...ale je moc mekej v tomhletom drsnym svete, z ohleduplnosti podpantoflak ale v podstatee svobodomyslnej hipik jako ja... pak si ve srovnani s timhle najit chlapa temer nemozne , hold laska ma vela podob

Můj otec je mrtvý. Udělal hrozné věci, se kterými se v podstatě celý život snažím srovnat. Odpustila jsem mu dlouho před tím, než umřel, ale nic jsem k němu už necítila. Ani vztek, lítost, strach, opovržení, pomstychtivost, prostě nic. Vyčistila jsem ho ze svého života. Stal se pro mě cizím člověkem. Žil a umřel přesně tak, jak si zasloužil. Jeho největším trestem bylo jeho vlastní svědomí a pozdní lítost.