GATTA_NERA: naprosto souhlasím! u mě je to ještě umocněno tím, že otec už před 18 lety umřel, tak je fakt máma hrozně fixovaná na mě. Někdy mi to připadá, jako by po mě chtěla, abych byla její mladší a malinko lepší klon, být jiná se neodpouští. No já taky lituju, když se náhodou svěřím...

PIZI: taky jsem introvert... introvertem se člověk už rodí, takže bys byl introvert i se sourozenci

GATTA_NERA: teď se používá látka s názvem Rhega

MADIETTA: Partobulin byl u nás zaregistrován 1988, ale kdy se začal všude používat to nevím

GATTA_NERA: jo! tje druhý díl(nebo třetí?), o jedin. píše v prvním Život s deprivanty

GATTA_NERA: no právě že dneska ti po porodu přijdou píchnout injekci a je to vyřešené, tak by mě zajímalo, odkdy se to dělá...

_ZU_: díky za nápad
Knihu od Koukolíka neznám, teda nemáš-li na mysli Vzpouru deprivantů

GATTA_NERA: co takhle dát na nástěnku i ten článek z lidovek, příp. doporučované knížky? o jedináčcích psal i Koukolík, ale jen okrajově a už si nevybavuju kde..

Na nástěnce je nová diskuze

MADIETTA: dnes už jsou lepší léčebné metody na RH inkompatibilitu, podává se protilátka, je li dítě Rh +, dříve to neexistovalo, řešila se akorát hemolýza krve a žloutenka a čekalo se, jestli bude dítě postižené, protože bilirubin poškozuje dětský mozek. Rizikové je právě druhé dítě

GATTA_NERA: CORNELA: zajímalo by mě, odkdy tohle není problém, já mám obě děti Rh+, sama jsem mínus...

CORNELA: u rodičů to bylo ze zdravotních důvodů, maminka RH negativní.... báli se postiženého dítěte, ale rozhodování ovlivnil táta- jedináček. on ani jiný model rodiny neznal

CORNELA: u mě to tak bylo, rozhodně mě naši neměli jako jedináčka programově, hodně se snažili, ale nešlo.

Ale dneska mám ve svém okolí několik kamarádek nebo známých, které mají jen jedno dítě zcela uváženě.

CORNELA: myslím, že v rozhodování jít na medicínu u mě tohle hrálo taky roli :)
Když budou něco potřebovat, můžu jim lépe z pozice lékaře zařídit.
Akorát je pak nesmíš léčit sama, ale svěřit je kolegům :)

PIZI: když to nepůjde, co nadělám ...

jedna odpověď z diskuze na FB na otázku, kolik chce mít kdo dětí
"já jen jedno...proč víc? jednomu dopřeješ všechno a mezi dvě to musíš dělit...a co když budeš mít jedno ráda víc než to druhé?"

GATTA_NERA: Pokud nebudes nestastna z toho ze se ti treba velka rodina nepovede, pak je to ok.

MADIETTA: já zažila kombinaci rozmazlování i drsnější výchovy typu starej se sama, no chvíli mi trvalo vybrat si z toho, co je pro mě dobré. :)

Ty typické rysy na sobě pozoruju taky, čím jsem starší.

GATTA_NERA: já třeba neměla typické dětství jedináčků v tom, že mě rodiče nikdy přílišně neochraňovali, možná právě proto, že jsem byla sama a oni měli výčitky (moje máma chtěla další děti, nešlo to), tak na mě byli o dost drsnější, žádné rozmazlování, musela jsem se od hodně raného věku osamostatňovat, sama si vydělávat, starat se o sebe... ale taky mi věřili, nezažila jsem žádné zákazy, žádné omezování, neměli problém mě třeba už v šestnácti letech pustit na celé léto pryč.

Přesto jsem v mnoha směrech typický jedináček - samotář, introvert, perfekcionista, nespoléhám na druhé, jen na sebe... zkrátka se to nezapře navzdory rodinnému přístupu...

PIZI: člověk není ostrov sám o sobě, to jací jsme záleží i na interakci s druhými. každý potřebuje komunikovat s ostatními, není-li asociál. To není o štěstí, moje štěstí je závislé jen na mě a já ho buduju tak jak chci. Ale protože si myslím, že je pro mě lepší velká rodina, proto chci víc dětí.

Ale sleduju tě i v jiných diskuzích a vím, že rejpeš všude, takže tvoje poznámky neberu osobně.