GATTA_NERA: Dokud bude tve stesti zavisle na ostatnich, budes mit problem.

CORNELA: to u jedináčků bývá typické, strach o SVOJE věci. Mě vždycky říkali, nikomu nic nedávej, zničí ti to nebo ztratí, lidi jsou zlí, a když jsem náhodou něco ztratila byl problém.
Mě děsí na jedináčkovství ta samota, mám prostě malou rodinu a až rodiče nebudou, nebudu mít sourozence, který by se mnou sdílel starosti. Ano mám partnera, ale nemůžu od něj chtít, aby mi dělat bratra, že?
Takže jediná možnost velké rodiny, je bud se do ní provdat nebo si ji založit.
Já bych radši bráchu než koně :)

PIZI: však já svůj život žiju :) Kdybych se řídila radami rodičů, byla bych jinde než jsem. Jen jsem chtěla říct, jaké devizy mi dali do života jedináčka. Oni se snažili celý život mi určovat, já už od 14 ho vedla vlastní cestou. Jen bych byla šťastnější, kdybych nemusela pořád oponovat. Toť vše :)

PIZI: myslím, že to "zazlívání" jde ve vlnách. Byla období, kdy jsem po sourozenci toužila (v dětství), v jedné fázi dokonce natolik, že jsem si vytvořila dva imaginární sourozence, jen abych nebyla tak sama. Pak to ustoupilo a o sourozenci jsem nepřemýšlela, vrátilo se to až v rané dospělosti, kdy jsem musela řešit hodně osobních problémů a pochopila jsem, jak mě jedináčkovství poznamenalo, jak moc mě sužují ta obrovská očekávání, která do mě rodiče vkládají a o která se nemůžu rozdělit s někým jiným, a ten věčný perfekcionismus, kterým díky tomu trpím. No a teď, když už mám sama děti, tak mi akorát přijde líto, že děti jedináčků jsou ochuzené o strejdy a tety, bratrance a sestřenice, a že je to velká škoda... naštěstí aspoň manžel má jednu sestru.

Jinak sama mám děti dvě a ani na chvíli jsem neuvažovala, že bych snad zůstala jen u jednoho (být to na mně, mám i víc než dvě, ale situace holt nedovolí...).

ELIZHANNAH: souhlasím s Tebou, rodiče, hlavně mamka, se na mě velmi soustředí, i když už jsem dospělá a radši žiju na druhém konci republiky. Když se vztekám, že řeší můj život, tak mi babička odvětí, "však se nediv, jsi jejich jediná". Ale sakra! Už od dětství na mě byl kladen nárok, nesměla jsem zlobit tak jak ostatní, musela jsem se dobře učit a DĚLAT JIM RADOST. Proč je podle rodičů jedináčků dítě povinno zpříjemňovat jim život?
Mě jedináčkovství dalo do života zátěž, protože cokoliv udělám je hned rodiči hodnoceno a rozebíráno, jak kdybych byla malá. Měli by se naučit žít vlastní život, ale na to nejsou moc vyspělí a pořád nechápou jak mě zatěžují.
vyčítají mi, že se jim nesvěřuju, ale ať se nediví, když cokoliv jim řeknu, začnou řešit a do všeho šťourat.

BARBUCHA76: taky jsem jedináček a taky moje máma byla ráda, že se jí po letech podařilo mít aspoň to jedno dítě... sama děti zatím nemám, ale rozhodně bych chtěla víc než jedno. Znám to z dětství, ty pocity, že každej má bráchu nebo ségru, jenom já jsem sama. Všichni si hráli hlavně se svýma sourozencema, případně sestřenicema, bratrancema, jenom já jsem moc neměla nikoho (sourozenci žádní, bratranci a sestřenice o generaci starší). V dětství jsem chtěla bráchu, divný je, že staršího, nějak mi to nedocházelo, že když by se narodil až po mně, tak by starší než já rozhodně nebyl :-) Prej žádný jedináčkovský manýry jako rozmazlenost nemám, mi řeklo mé okolí. Bodejť, máma mě držela zkrátka, naučila jsem se radši nic nechtít...


CORNELA: Já bych se o pozornost mámy zase dost často velice ráda rozdělila. Moje máma jak má to jedno, tak veškerou pozornost směřuje na mě a je to docela dusící. Pořád mě pozoruje a komentuje, na zbláznění... a samozřejmě jsem se jí nevyvedla, jak by si přála, a vůbec má vysoký požadavky... někdy jsem si říkala, že bych jí přála se podívat někdy k někomu z mých kamarádů, že to by teprve viděla věci :)