PIZI: Introvert u mě znamená, že se nesvěřuju hned a se vším a všem, jsou věci, o kterých jiní mluví, ale já mám v něčem zábrany, je to osobní. To že jsem introvert, ale neznamená, že chci být sama. Máš jinou představu introvertismu?

Nechceš nám napsat něco o tvém postoji k jedináčkovství? Lepší než komentovat diskuzi ne?

GATTA_NERA: Sorry, ale to nezni moc jako introvert. To mi pripomina vegetariana co ji jenom kureci a ryby.

ELIZHANNAH: tak to jsme na tom podobně, taky jsem introvert, který má ale potřebu mít okolo sebe lidi.

PIZImu se omlouvám, nemyslím, že by schválně štval lidi, jen ne každému sedne jeho životní moudro.
ELIZHANNAH:
soužití, které jsem jako dítě neznala, jsem se trochu bála, ale dost jsem si zvykla na koleji (5 lůžkový pokoj), teď s přítelem zabíráme jednu místnost a je to v pohodě. Jen občas vyžaduju spát sama, mám tak větší klid, je to pozůstatek z dětství, kdy jsem byla zvyklá, že mě v noci nikdo neruší.

pridavam se

ještě k té samotě... já vždycky měla okolo dost kamarádů, ale samotu jsem cítila, když byli doma. například Vánoce, všichni byli u svých rodin a já s najednou neměla s kým hrát, s kým sdílet radost z dárků. Tak jsem je trávila s dospělcema a těšila se do školy na ostatní děcka.

jen aby si někdo nemyslel, že se tady lituju, jen se snažím popsat, co mi na tom vadilo

GATTA_NERA: nemyslím si, že PIZI nutně rejpe. Co ho čtu v různých diskusích, vidím to tak, že je prostě jinej osobnostní typ. To, co říká, totiž, že "Dokud bude tve stesti zavisle na ostatnich, budes mit problem." podle mě myslí upřímně - v jeho životě to platí. Což ale neznamená, že to platí univerzálně a pro každýho. Já jsem např. vysloveně párovej tvor, a přitom zároveň potřebuju svou samotu... ale bez blízkýho člověka bych nepřežila... potřebuju se svěřovat a hodně hluboce přátelit a to nejde s každým a vím, že když o toho člověka přijdu, budu mít velkej problém, protože jako introvert tvořím přátelství pomalu a těžko a nejde mi přátelit se s každým a ježto se tomu vztahu chci náležitě věnovat a nechci ho odbýt, ani mi nejde se přátelit s moc lidma, nestíhala bych to... :) Takže každej člověk, co se mi z mýho života ztratí, je obrovská ztráta... já prostě ty svý lidi potřebuju.

PIZI: No to máš pravdu, a budou-li moje děti po mém současném partnerovi, tak jim s velkou pravděpodobností neexistence příbuzných nebude vadit.

ELIZHANNAH: A to, že moje děti nebudou mít z mé strany žádný strejdy a tety a bratrance a sestřenice, to je mi taky líto

Ale proc? Proc si projikujes vlastni predstavy do nich? Vzdyt ony to muzou citit jinak nez ty. Muzou naopak teticky a strejdy povazovat za otravne.

CORNELA: hele, já jsem taky ráda, že mám svůj pokoj... dospělo to tak daleko, že si nejsem jistá, jak budu snášet, až se sestěhujem s přítelem a o svoje soukromí přijdu, že už nebudu moct mít nikdy asi celou jednu místnost jen a jen pro sebe... asi divný uvažování, a možná to ani nebude tak těžký... jenom mě to tak napadá, no. Mám taky ráda svůj klid, mám ráda ticho... anebo takovej ten pocit, že sice je plnej dům, jsou slyšet hlasy, šum, živo, ty lidi jsou všude kolem, ale já jsem ve svojí místnosti a mám pohodu a můžu, když chci, jít mezi ostatní a když nechci, tak jsem ve svým... ale to je spíš moje introverze podporovaná tím jedináčkovstvím, než že by to přímo vyvěralo z jedináčkovství.

MADIETTA: :-) já jsem si dokonce v dětství coby školčátko ukradla u mateřské školky opuštěný kočárek i s miminem a šupajdila jsem s ním k nám domů :-) naštěstí mě ještě před přechodem přes silnici někdo chytil (asi máma), takže se nestala pohroma

Jo, ten perfekcionismus taky cítím... A to, že moje děti nebudou mít z mé strany žádný strejdy a tety a bratrance a sestřenice, to je mi taky líto :-( Ale bohužel s tím nejde nic dělat...

GATTA_NERA: naprosto souhlasím! u mě je to ještě umocněno tím, že otec už před 18 lety umřel, tak je fakt máma hrozně fixovaná na mě. Někdy mi to připadá, jako by po mě chtěla, abych byla její mladší a malinko lepší klon, být jiná se neodpouští. No já taky lituju, když se náhodou svěřím...

PIZI: taky jsem introvert... introvertem se člověk už rodí, takže bys byl introvert i se sourozenci

GATTA_NERA: teď se používá látka s názvem Rhega

MADIETTA: Partobulin byl u nás zaregistrován 1988, ale kdy se začal všude používat to nevím

GATTA_NERA: jo! tje druhý díl(nebo třetí?), o jedin. píše v prvním Život s deprivanty

GATTA_NERA: no právě že dneska ti po porodu přijdou píchnout injekci a je to vyřešené, tak by mě zajímalo, odkdy se to dělá...

_ZU_: díky za nápad
Knihu od Koukolíka neznám, teda nemáš-li na mysli Vzpouru deprivantů

GATTA_NERA: co takhle dát na nástěnku i ten článek z lidovek, příp. doporučované knížky? o jedináčcích psal i Koukolík, ale jen okrajově a už si nevybavuju kde..

Na nástěnce je nová diskuze

MADIETTA: dnes už jsou lepší léčebné metody na RH inkompatibilitu, podává se protilátka, je li dítě Rh +, dříve to neexistovalo, řešila se akorát hemolýza krve a žloutenka a čekalo se, jestli bude dítě postižené, protože bilirubin poškozuje dětský mozek. Rizikové je právě druhé dítě

GATTA_NERA: CORNELA: zajímalo by mě, odkdy tohle není problém, já mám obě děti Rh+, sama jsem mínus...

CORNELA: u rodičů to bylo ze zdravotních důvodů, maminka RH negativní.... báli se postiženého dítěte, ale rozhodování ovlivnil táta- jedináček. on ani jiný model rodiny neznal

CORNELA: u mě to tak bylo, rozhodně mě naši neměli jako jedináčka programově, hodně se snažili, ale nešlo.

Ale dneska mám ve svém okolí několik kamarádek nebo známých, které mají jen jedno dítě zcela uváženě.

CORNELA: myslím, že v rozhodování jít na medicínu u mě tohle hrálo taky roli :)
Když budou něco potřebovat, můžu jim lépe z pozice lékaře zařídit.
Akorát je pak nesmíš léčit sama, ale svěřit je kolegům :)

PIZI: když to nepůjde, co nadělám ...

jedna odpověď z diskuze na FB na otázku, kolik chce mít kdo dětí
"já jen jedno...proč víc? jednomu dopřeješ všechno a mezi dvě to musíš dělit...a co když budeš mít jedno ráda víc než to druhé?"

GATTA_NERA: Pokud nebudes nestastna z toho ze se ti treba velka rodina nepovede, pak je to ok.

MADIETTA: já zažila kombinaci rozmazlování i drsnější výchovy typu starej se sama, no chvíli mi trvalo vybrat si z toho, co je pro mě dobré. :)

Ty typické rysy na sobě pozoruju taky, čím jsem starší.

GATTA_NERA: já třeba neměla typické dětství jedináčků v tom, že mě rodiče nikdy přílišně neochraňovali, možná právě proto, že jsem byla sama a oni měli výčitky (moje máma chtěla další děti, nešlo to), tak na mě byli o dost drsnější, žádné rozmazlování, musela jsem se od hodně raného věku osamostatňovat, sama si vydělávat, starat se o sebe... ale taky mi věřili, nezažila jsem žádné zákazy, žádné omezování, neměli problém mě třeba už v šestnácti letech pustit na celé léto pryč.

Přesto jsem v mnoha směrech typický jedináček - samotář, introvert, perfekcionista, nespoléhám na druhé, jen na sebe... zkrátka se to nezapře navzdory rodinnému přístupu...

PIZI: člověk není ostrov sám o sobě, to jací jsme záleží i na interakci s druhými. každý potřebuje komunikovat s ostatními, není-li asociál. To není o štěstí, moje štěstí je závislé jen na mě a já ho buduju tak jak chci. Ale protože si myslím, že je pro mě lepší velká rodina, proto chci víc dětí.

Ale sleduju tě i v jiných diskuzích a vím, že rejpeš všude, takže tvoje poznámky neberu osobně.

PIZI: nemyslím, že musí jít zrovna o závislost vlastního štěstí na druhých. prostě spousta věcí v tomto světě se lépe řeší, když je na to víc lidí, od hlídání dětí přes nejrůznější výpomoc či kontakty po péči o staré a umírající. štěstí se tím nutně nepodmiňuje.

CORNELA: tak ono jednak časem to člověk řešit přestane, pokud to nebylo nějak patologické nebo extrémní, což většinou nebývá, a druhak, každá (ne)sourozenecká konstelace má svá pro a proti a nějak člověka ovlivní, formuje jeho osobnost, o tom existuje řada výzkumů, které se v podstatě na závěrech shodují. Jedináčci jsou většinou perfekcionisté, prvorození to většinou dotáhnou dál než druhorození, a tak dále a tak dále... neplatí to samozřejmě univerzálně, ale je to celkem očividné, že to tak funguje.

Já už dneska absenci sourozenců jako takovou fakt neřeším, ale když vidím svoje dva kluky, jak jsou rádi, že se mají, vzájemně se ovlivňujou a leckdy i obohacujou, tak jsem ráda, že jsem v jedináčkovském trendu nepokračovala... nedělám si iluze, že se budou něžně milovat vždycky, ale přesto mi to přijde oproti jedináčkovství pozitivnější.