možná to k ničemu nebude, ale náhled do dětství člověka bez jakékoli poruchy příjmu pro osvěžení. byla jsem co do jídla hrozně vybíravá, nechtěla jsem skoro nic, jenom pár vybraných potravin, a ty jsem dostávala. ve školce jsem nejedla nic kromě buchtiček s krémem (jako ani svačiny ani obědy, byla jsem spokojená hlady, jedla jsem až doma), na základce jsem obědy taky vracela (svačina bílé rohlíky se šunkou), naši s tím neměli problém. doma jsem na talíři prováděla zevrubné analýzy, pitvala maso od každé blanky, brambor nesnědla dokud nebyl rozmačkaný s máslem atp, a všecko mi procházelo. snídala jsem chleba s máslem rozmixovaným s medem np, k obědu se dokola vařilo mých pár oblíbeností jako čočková polívka (tři talíře žádná míra), fazolová polívka (ve které nesměl plavat jediný fazol), dušená mrkev (do bezvědomí), špenát s hovězím, pečené kuře, řízek s velkou vrstvou strouhanky (neb strouhanka je nejlepší část řízku), jogurty jsem nejedla, sýry jsem nesnášela, vajíčka jenom smažené, zeleninu vůbec, knedlíky jsem odmítala, různé obyčejné (rozuměj levné) jídla máti ani nekupovala a nevařila takže kolínková rajská psychóza mě minula, paštiku jsem poznala až v dospělosti, tavený sýr až u babičky a plakala jsem. toho co mi chutnalo jsem zvládla nesoudné porce, když pomeranč tak kilo, čerstvých rohlíků s máslem pět, piškoty v mlíce pytlík na zátah, rohlík smažený ve vajíčku s kečupem jsme s bráchou dostali hromadu na jeden talíř a pořádali závody a nedočkavě čekali až se dosmaží další hromada .) s pubertou jsem začla ohrnovat nos nad domácí stravou a už se stravovala jen rohlíky se šunkou cestou do školy a fástfůdem cestou zpátky. no výsledek je ten že žiju a jídlo mám ráda, žádnou potravní diagnózu, a v kontextu klubu zřejmě dokonalou postavu. čímž nikoho nechcu urazit ani se vytahovat, jen mi přišlo užitečné přispět děsivým příběhem přežírajícího se rozmazleného fracka co si žádné následky do života neodnesl (krom těch blbých zvyků samozřejmě)

MADIETTA: jídlo sice není modla, ale z jeho hlediska jsou všichni doma jídlem totálně posedlí a cpou mu debilní zdravý píčoviny místo normálního chleba z máslem. Pak se nemá nažrat normálního jídla v kantýně, až je mu špatně.

A přežírání do bezvědomí je co? Jako že omdlí s půlkou bonbonu v hubě? Nebo že z toho začne blejt, nebo je mu aspoň blbě a blejt se mu chce? Pokud si dvakrát přidá u vědomí, že doma dostane blbej bílej jogurt a hnusný zimní ovoce (což jsou věci, které nesnáším taky, takže s mladým hlubce cítím), tak toto chování shledávám logickým.

Fast forward 20 let zpátky. Přesně to samo mi totiž dělala matka a ještě do mě hučela, jak tlustý lidi nikdo nemá rád a podobně. Krátkodobé důsledky byly, že jsem brečela do polštáře atp. a koupila si toho nanuka v obědpauze a snědla si ho v klidu někde zašitá. Dlouhodobé důsledky: anorexie, problémy s jedením na veřejnosti (což je cokoli nad dva lidi, ke kterým mám blízký a důvěrný vztah, nebo cokoli nad nula osob), celoživotní mindráky. Ale možná je tvou životní touhou domrvit synovi duši, v tom případě ještě přitvrď a zaveď něco jako že bude u toho jogurtu sedět, dokud ho nesní, komentáře na téma Ty tlusté prase pronášené před příbuznými a spolužáky, šacování kapes, jestli před tebou neukrývá bonbon... jistě tě napadnou další.

KOCHANSKA_CH: Když já holt strávím všechno :o)

Otevření prvního McD v Plzni si pamatuju. Tenkrát tam fakt děti nechodily, protože na to neměly. První ceny tam byly v absolutních hodnotách vyšší, než jsou dnešní ceny. Ale měli jsme jiné možnosti. Dodnes s láskou vzpomínám na Top burger, kde měly ty nejúžasnější hamburgery na světě - ve velké housce (bulce) třeba rybí filé nebo sekaná a spousta, ale spóóóusta čerstvé zeleniny. To snad i zdravé bylo. Ale na druhou stranu jsem taky ujížděla na hermelínburgr od stánku před Tescem, to byla pro změnu houska s ohřátým roztékajícím se hermelínem, sterilovaným zelím a dresingem tatarka + kečup. Svinsky dobrej hnus :D

MOUNTBATTEN: byly tu první fástfůdy. cestou ze školy sme měli jeden stánek s hranolkama a jeden s langošema, střídala sem je .)

A když se vrátím k té cole, fakt se stydím, ale když jí vypiju půl litru denně, považuju to za úspěch a hrdinské sebeovládání. Už bez ní nefunguju. Vím, že je to děs, ale v současné době jsem ráda, že je to to nejmenší, čemu jsem propadla...