MALKE: Ono je jedno, kde je objektivní pravda, psala jsem, jak si představuju, že to vnímá mladej. A ne, nepovažuju za normální, že brečí, že nedostal chleba. Může to být cokoli, od snahy na sebe upozornit, vzbudit lítost... až po frustraci, že nedostane ani nažrat. Každopádně to zadělává na emocionální bordel a bylo by velmi záhodno to řešit. A ne tím, že se do toho chúděte bude cpát víc jogurtu a králičího žrádla. Chce to psychopracovníka pro mladýho i pro Madiettu.

O knedličky v polévce jsem se prali, bylo i stanoveno, kolik si kdo dá do talíře, aby zbylo na ostatní :)
Ppolévky se teda vařily u babičky, doma ne, jelikož táta není polívkovej a máma nesmáší vařit něco, na co se jedlík bude ksichtit. A tu knedlíčkovu chtělu babičky i táta.

GENTIANA: tak děkuju, že jsi mě odhalila, ano toužím zprznit synovi duši, proto jsem tady před nedávnem řešila, jak řešit jeho tloustnutí, aniž bych mu ji prznila. Buď od té dobroty a místo jedovatostí mi poraď, co mám dělat s tlustým dítětem, aniž bych ho poznamenala, tedy s výjimkou varianty "nechat ho tlustým", kteroužto neberu.

Přežírání do bezvědomí znamená, že se nají tak, až je mu blbě, bolí ho břicho, lehne si a skučí.

Nedostává "blbej bílej jogurt" a "hnusný zimní ovoce", nýbrž borůvkový jogurt, který má rád, a k tomu nějaké ovoce, které má rovněž rád. Nikdy mu nedávám věci, které mu nechutnají, jenom se snažím volit zdravější variantu z toho, co rád. Neupírám mu ani dobroty, nanuka si nemusí jíst zašitý, máme je doma v mrazáku a po obědě ho klidně dostane.

Chleba s máslem nebo lososový nudle (suverénně nejoblíbenější jídlo) mu rozhodně neupírám, ale prostě mu to nechci dávat navečer, když se předtím už nacpal něčeho jinýho. A s tím pláčem, můj syn brečí, když napíše blbě písmenko, když se dozví, že dneska přijde tatínek pozdě, nebo když mu řeknu, že mu k narozeninám fakt nekoupím to lego za pět tisíc, protože je prostě odmala lítostivý typ.

Musím říct, že jsi mě fakt nadzvedla, protože udělat z někoho, kdo se usilovně snaží, aby jeho děti byly v co největší pohodě, sadistickou prznitelku dětských duší, to je slušná ironie.

MANXX: nemyslím si nic špatného o kvalitě toho jogurtu, ale pro mě to teda taky není žádné blaho, nemám ráda husté jogurty, navíc s marmeládou dole.

Mně přijde, že některá jídla prostě dětské chuti nesednou. Knedlíčkovou polívku taky nejím dodneška a vývary jsem jako dítě jedla taky "povinně" a nechutnaly mi, teď jo.

MAR_TINA: tak mi se občas stávalo že jsem si na jídlo vzpoměla až hodně hlady, takže nejíst za chůze (po městě samozřejmě) někde bych se taky mohla kantnout .) navíc spoustu let jsem studovala a brigádničila, což byl celodenní zápřah imrvere, hledat k jídlu soukromí si tehdy ani neumím představit .)

TAPINA: já měla štěstí na závodní kuchařky, vždy jen konstatovaly že vše odmítám a neví co se mnou. když si představím jak žvýkám bůček dodnška by se to asi bez slz neobešlo .) a demasizaci jídla taky znám :) jako dítě jsem masa snědla vždy nepoměrně málo vůči přílohám a omáčkám, a jen proto že mi ho (podotýkám nenásilně, emocionálním vydíráním) "vnutili". v pubertě jsem ho přestala jíst zcela .) a zlomilo se to až někdy po dvacítce. stejně jako se spoustou jiných běžných složek stravy

VALENTINA: nápodobně .) já trpím noční můrou že přiberu "s věkem" a nepude s tím nic udělat :)

MALKE: knedlíčková polívka je hnus, knedlíčky z polívky nejím dodneška. vývary jsem začla jíst v dospělosti. jogurt mi natahoval. takové ty ve skleničce co měly dole marmeládu tehdy byly. bože to byl ekl .)

možná to k ničemu nebude, ale náhled do dětství člověka bez jakékoli poruchy příjmu pro osvěžení. byla jsem co do jídla hrozně vybíravá, nechtěla jsem skoro nic, jenom pár vybraných potravin, a ty jsem dostávala. ve školce jsem nejedla nic kromě buchtiček s krémem (jako ani svačiny ani obědy, byla jsem spokojená hlady, jedla jsem až doma), na základce jsem obědy taky vracela (svačina bílé rohlíky se šunkou), naši s tím neměli problém. doma jsem na talíři prováděla zevrubné analýzy, pitvala maso od každé blanky, brambor nesnědla dokud nebyl rozmačkaný s máslem atp, a všecko mi procházelo. snídala jsem chleba s máslem rozmixovaným s medem np, k obědu se dokola vařilo mých pár oblíbeností jako čočková polívka (tři talíře žádná míra), fazolová polívka (ve které nesměl plavat jediný fazol), dušená mrkev (do bezvědomí), špenát s hovězím, pečené kuře, řízek s velkou vrstvou strouhanky (neb strouhanka je nejlepší část řízku), jogurty jsem nejedla, sýry jsem nesnášela, vajíčka jenom smažené, zeleninu vůbec, knedlíky jsem odmítala, různé obyčejné (rozuměj levné) jídla máti ani nekupovala a nevařila takže kolínková rajská psychóza mě minula, paštiku jsem poznala až v dospělosti, tavený sýr až u babičky a plakala jsem. toho co mi chutnalo jsem zvládla nesoudné porce, když pomeranč tak kilo, čerstvých rohlíků s máslem pět, piškoty v mlíce pytlík na zátah, rohlík smažený ve vajíčku s kečupem jsme s bráchou dostali hromadu na jeden talíř a pořádali závody a nedočkavě čekali až se dosmaží další hromada .) s pubertou jsem začla ohrnovat nos nad domácí stravou a už se stravovala jen rohlíky se šunkou cestou do školy a fástfůdem cestou zpátky. no výsledek je ten že žiju a jídlo mám ráda, žádnou potravní diagnózu, a v kontextu klubu zřejmě dokonalou postavu. čímž nikoho nechcu urazit ani se vytahovat, jen mi přišlo užitečné přispět děsivým příběhem přežírajícího se rozmazleného fracka co si žádné následky do života neodnesl (krom těch blbých zvyků samozřejmě)

MADIETTA: jídlo sice není modla, ale z jeho hlediska jsou všichni doma jídlem totálně posedlí a cpou mu debilní zdravý píčoviny místo normálního chleba z máslem. Pak se nemá nažrat normálního jídla v kantýně, až je mu špatně.

A přežírání do bezvědomí je co? Jako že omdlí s půlkou bonbonu v hubě? Nebo že z toho začne blejt, nebo je mu aspoň blbě a blejt se mu chce? Pokud si dvakrát přidá u vědomí, že doma dostane blbej bílej jogurt a hnusný zimní ovoce (což jsou věci, které nesnáším taky, takže s mladým hlubce cítím), tak toto chování shledávám logickým.

Fast forward 20 let zpátky. Přesně to samo mi totiž dělala matka a ještě do mě hučela, jak tlustý lidi nikdo nemá rád a podobně. Krátkodobé důsledky byly, že jsem brečela do polštáře atp. a koupila si toho nanuka v obědpauze a snědla si ho v klidu někde zašitá. Dlouhodobé důsledky: anorexie, problémy s jedením na veřejnosti (což je cokoli nad dva lidi, ke kterým mám blízký a důvěrný vztah, nebo cokoli nad nula osob), celoživotní mindráky. Ale možná je tvou životní touhou domrvit synovi duši, v tom případě ještě přitvrď a zaveď něco jako že bude u toho jogurtu sedět, dokud ho nesní, komentáře na téma Ty tlusté prase pronášené před příbuznými a spolužáky, šacování kapes, jestli před tebou neukrývá bonbon... jistě tě napadnou další.