MALKE: Ono je jedno, kde je objektivní pravda, psala jsem, jak si představuju, že to vnímá mladej. A ne, nepovažuju za normální, že brečí, že nedostal chleba. Může to být cokoli, od snahy na sebe upozornit, vzbudit lítost... až po frustraci, že nedostane ani nažrat. Každopádně to zadělává na emocionální bordel a bylo by velmi záhodno to řešit. A ne tím, že se do toho chúděte bude cpát víc jogurtu a králičího žrádla. Chce to psychopracovníka pro mladýho i pro Madiettu.

O knedličky v polévce jsem se prali, bylo i stanoveno, kolik si kdo dá do talíře, aby zbylo na ostatní :)
Ppolévky se teda vařily u babičky, doma ne, jelikož táta není polívkovej a máma nesmáší vařit něco, na co se jedlík bude ksichtit. A tu knedlíčkovu chtělu babičky i táta.

GENTIANA: tak děkuju, že jsi mě odhalila, ano toužím zprznit synovi duši, proto jsem tady před nedávnem řešila, jak řešit jeho tloustnutí, aniž bych mu ji prznila. Buď od té dobroty a místo jedovatostí mi poraď, co mám dělat s tlustým dítětem, aniž bych ho poznamenala, tedy s výjimkou varianty "nechat ho tlustým", kteroužto neberu.

Přežírání do bezvědomí znamená, že se nají tak, až je mu blbě, bolí ho břicho, lehne si a skučí.

Nedostává "blbej bílej jogurt" a "hnusný zimní ovoce", nýbrž borůvkový jogurt, který má rád, a k tomu nějaké ovoce, které má rovněž rád. Nikdy mu nedávám věci, které mu nechutnají, jenom se snažím volit zdravější variantu z toho, co rád. Neupírám mu ani dobroty, nanuka si nemusí jíst zašitý, máme je doma v mrazáku a po obědě ho klidně dostane.

Chleba s máslem nebo lososový nudle (suverénně nejoblíbenější jídlo) mu rozhodně neupírám, ale prostě mu to nechci dávat navečer, když se předtím už nacpal něčeho jinýho. A s tím pláčem, můj syn brečí, když napíše blbě písmenko, když se dozví, že dneska přijde tatínek pozdě, nebo když mu řeknu, že mu k narozeninám fakt nekoupím to lego za pět tisíc, protože je prostě odmala lítostivý typ.

Musím říct, že jsi mě fakt nadzvedla, protože udělat z někoho, kdo se usilovně snaží, aby jeho děti byly v co největší pohodě, sadistickou prznitelku dětských duší, to je slušná ironie.

MANXX: nemyslím si nic špatného o kvalitě toho jogurtu, ale pro mě to teda taky není žádné blaho, nemám ráda husté jogurty, navíc s marmeládou dole.

Mně přijde, že některá jídla prostě dětské chuti nesednou. Knedlíčkovou polívku taky nejím dodneška a vývary jsem jako dítě jedla taky "povinně" a nechutnaly mi, teď jo.

MAR_TINA: tak mi se občas stávalo že jsem si na jídlo vzpoměla až hodně hlady, takže nejíst za chůze (po městě samozřejmě) někde bych se taky mohla kantnout .) navíc spoustu let jsem studovala a brigádničila, což byl celodenní zápřah imrvere, hledat k jídlu soukromí si tehdy ani neumím představit .)

TAPINA: já měla štěstí na závodní kuchařky, vždy jen konstatovaly že vše odmítám a neví co se mnou. když si představím jak žvýkám bůček dodnška by se to asi bez slz neobešlo .) a demasizaci jídla taky znám :) jako dítě jsem masa snědla vždy nepoměrně málo vůči přílohám a omáčkám, a jen proto že mi ho (podotýkám nenásilně, emocionálním vydíráním) "vnutili". v pubertě jsem ho přestala jíst zcela .) a zlomilo se to až někdy po dvacítce. stejně jako se spoustou jiných běžných složek stravy

VALENTINA: nápodobně .) já trpím noční můrou že přiberu "s věkem" a nepude s tím nic udělat :)

MALKE: knedlíčková polívka je hnus, knedlíčky z polívky nejím dodneška. vývary jsem začla jíst v dospělosti. jogurt mi natahoval. takové ty ve skleničce co měly dole marmeládu tehdy byly. bože to byl ekl .)