JUPIII: Už od dětství jsem tlustá. Rodiče štíhlí (teda táta má pupek, ale ten má vyžranej až s věkem), bratr taktéž. Chodila jsem na tenis, aerobic, tělocvik jsem měla velmi ráda, věčně jsem lítala po venku. Takže výdej velkej. Nestravovali jsme se nijak extra zdravě, ale žádná extra tučná jídla také ne. Mou dětskou obezitu začala řešit máma s obvodní doktorkou, nasadila dietu a nic. Tak jsem šla na hagibor. Tam mi dietu nasadil dietolog. Nic. Tak jsem šla na milion různých vyšetření, ukázalo se, že mám vysoký tlak, ale jinak jsem zdravá. Poslali mě i k psychologovi. Nic. Všichni doktoři na mě řvali, že jsem tlustá a ponižovali mě (trauma z toho mám dodnes, nenávidím je :-). Máma i lékaři mě neustále podezírali, že určitě jím potají, hrozili mi nejhoršíma nemocema, ukazovali mi obrázky velmi obézních lidí, že takhle dopadnu, pokud nepřestanu potají jíst. Ne, nejedla jsem potají. A tak mě na ten hagibor zavřeli, protože mi nikdo nevěřil, tam prý nebudu mít možnost jíst potají. Už si nepamatuji, co jsem tam jedla, ale rozhodně to byla nízkokalorická jídla a cvičila jsem pod dohledem. Nezhubla jsem.
Tím chci jen říct, že jsou prostě lidé, kteří to s tím hubnutím nemají tak snadné.
Pro doplnění mého "dojemného" životního příběhu jsem to začala řešit jako dospělá a výsledkem je, že mám pomalý bazální metabolismus a sníženou činnost štítné žlázy, ale rozhodně se na to nevymlouvám a nemyslím si, že by to bylo příčinou mé obezity, ani se tím nikde nechlubím, protože opravdu nenávidím, když se na to někdo vymlouvá. Prostě to jen s tím hubnutím nemám tak snadné jako jiní, ale jde to! :-)