Úvaha z poslední doby: těžká a morbidní obezita může být výsledkem dramatického potlačování tělesných potěšení (a někdy i potěšení obecně), které se pak zredukují na jídlo, které vyloučit nelze, a vybuchují v podobě hédonických přejídacích záchvatů, jež představují revoltu proti askezi plné práce, udržování komplikovaných vztahů, domácích prací, starání se o děti, nedostatku osobního prostoru, času pro sebe apod. Jídlo zároveň prakticky funguje jako sedativum/antidepresivum a energetický zdroj, díky jehož zneužívání se daná osoba může nadále přetahovat a vyčerpávat a setrvávat v kritické a poškozující životní situaci, kterou vnímá jako bezvýchodnou.
V takové situaci klasická časopisová "dieta" (omezení příjmu potravy až k hranici únosnosti plus navýšení tělesné aktivity o cvičení) ve skutečnosti nemůže být než dlouhodobě kontraproduktivní (byť třeba krátkodobě účinná), protože ve skutečnosti zvyšuje celkový stres kladený na hubnoucího, který na něj v dané chvíli neumí reagovat jinak, než přejedením (tím horšího, čím déle ho odkládá). A to místo celkového zklidnění, odpočinku a radosti ze života, který ten člověk ve skutečnosti potřebuje.
Asi to není nic nového pod sluncem a probírali jsme to tu v klubu mockrát, ale poslední dobou se mi ten problém nasvěcuje právě z téhle strany (odpírání potěšení, přetížení povinnostmi). Budu ráda za vaše komentáře a výhrady.