CORNELA: To právě není pravda, což je věc, kterou se konkrétně tobě snažím v tomhle klubu sdělit už pomalu roky. Protože ano, máš pravdu, shodit obří nadváhy je hroznej šok pro psychiku, ale dělat to bez psychoterapie je pro většinu tlustejch něco jako snaha alkoholiků prostě najednou bez dalšího přestat pít. Neříkám, že to nejde, samozřejmě, že to jde, ale často k tomu člověk potřebuje obrovsky silnej impuls, aby to dal bez psychologa. Jinak třeba zhubne, ale nemá nejmenší šanci si to udržet, protože ten mechanismus, kterej ho žene jíst, tam zůstane. Nebo se to ještě zhorší, takže ten člověk třeba začne chlastat nebo se mu rozvine psychóza. Ta žrací reakce má nějakou svou logiku, před něčím toho člověka chrání, a ve chvíli, kdy se rozhodne ji nepoužívat, tak buď musí setsakra dobře vědět, proč vznikla, a naučit se se svými potížemi pracovat jinak, nebo si koleduje o průser. True story.

DIVA: JJ, to jo... já vím... jen jsem reagoval na to, že si POZITRON nedovede představit 14 000 KJ jídelníček .... ;) Chápu, že situace oné dámy bude dost jiná....

ARGANNAH: Přesně. A navíc závislost na jídle se nedá řešit jako alkohol nebo drogy, od čehož je možné úplně abstinovat. Abstinující alkoholik ví, že už se prostě nesmí nikdy napít, ale co má dělat člověk závislý na jídle?

Tak jako samozřejmě aby člověk jedl za dva i přes to, že se ani nehne, k tomu musí mít nějaké důvody. Jistě, ten důvod prostě může být zvyk, stres a to, že mu "chutná", ale tam, kde to jde do pomalu stovek kil nadváhy, je průser v hlavě a ne v jídelníčku (teda v jídelníčku taky, ale až v důsledku té hlavy). Nutkavé přejídání není nepodobné alkoholismu nebo jiným závislostem, boj s ním vyžaduje sebereflexi, ochotu k osobnímu dozrání, k velkým životním změnám a k boji s vlastními démony, a to fakt není prdel (a nebudem si nic namlouvat, dá to málokdo). Navíc ti "démoni" jsou často fakt průser - u velmi obézních jde často o týrání, zneužívání, ponižování a podobně, a stav těla těch lidí jen zrcadlí stav mysli. Takže říkat "já nechápu, jak může být někdo obézní, já se taky nepřejídám" je ekvivalentní tvrzení "já nechápu, že může být někdo alkoholik, já taky přece neskočím po každé sklence, co jde kolem".

A mimochodem, když mi bylo osm, pamatuju si, že jsem uvažovala naprosto přesně stejně. Živě si vybavuju, jak sedím v pokojíčku, hraju si na prodavačku a při tom si myslím, "jak je vůbec možné, že může být někdo tlustý, fuj." ;)

POZITRON: obezita se ti vplizi do zivota jako liska do kurniku. Clovek jak na sebe kouka, tak si rika "furt dobry, furt dobry..." a najednou si ta kamaradka nejen ze uz nepujci moje hadry, ale potrebuje o par velikosti vetsi. Na ni teda zabrala nase spolecna fotka "pred sedmi lety a ted".

POZITRON: naopak, to je hrozně jednoduché. Tuhle kamarádku znám už 20 let, když jsem ji poznala, vážila cca 90 kg. Takže jestli od té doby přibrala na 150, to máš tři kila za rok. To je jak nic. Prostě se to nabalí plíživě.

POZITRON: jenže cizrna, čočka a rýže není nic strašnýho - všechno je to zdravý, vyvážený, dost vlákniny, pomalý cukry, větší porce dopoledne taky nevadá.
Svíčková není nic hroznýho.
Oslazení kafe a kakaa je subjektivní, co ty víš, kolik sladí jiní.
Ořechy nárazově většinu vyloučíš, přežrání za jeden den moc neudělá.

Možná jíš jiný dny střídměji. Možná se víc hýbeš.
Nemáš tam fastfoody a moc umělotin, zlé tuky a hromady nekvalitního pečiva nebo sušenek.
A možná nemá rozhozený metabolismus dietama nebo psychikou.

TYRKYS2: premejslela jsem nahlas. stale odmitam pochopit, jak se nekdo muze vyzrat takhle strasne moc, jo, takovi lidi existujou a asi jich neni malo, ale sakra, dyt to pomalu neni v lidskejch silach.

TYRKYS2: muj vcerejsi jidelnicek:

snidane, cca 7:30: 1 regulerni porce cizrnovo cockovy kejdy s rejzi (cizrna, cervena cocka, loupany rajcata, kokosovy mliko atd., takze regulerni jidlo -> zbytky od vecere), pomerancovej dzus
snidane c. 2, cca 9:00: totez + kafe s mlikem a cukrem, rozpustnej sumak
svacina, cca 11:30: kus peciva (takova kostka) s karabackama a pulkou luciny, preslazeny kakao
obed, cca 15:00: svickova s peti, 0,5l ruzovy limonady, kafe s mlikem a cukrem
vecere: nebyla, loupala jsem orechy a sezrala jsem jich tolik, ze uz jsem nemela na jidlo pomysleni, protoze mi to lezlo i usima a pocet nevim, ale pul igelitky to asi bylo :)
kafe s mlikem a cukrem, sklenice pomerancovyho dzusu

fakt mi to nejde do hlavy! takhle se stravuju ja a jo, jim moc a jo, jsem tlusta, ale mam 67kg/164cm. ne 100!

PHAILO: Tak třeba v silovým trojboji jsou koeficienty, podle kterých se porovnávají výkony váhových kategorií a čím vážíš víc tím ti wilks ubere. Když zhubneš, sníží se ti výkon, i když ti šel dolů hlavně tuk . Jinak ale nesportující obéza má podle mě hrozný bolesti, já jsem třeba tlusťoch co rád sportuje a nic mě nebolí, i když mám nadváhu obrovskou, když jsem méla tři měsíce rizikové těhotenství, šlo všechno do háje a všechno bolelo. Takže pokud to někdo má nejen vyžraný, ale i vylenošený, nebude se rád hýbat, protože ho to bolí a když se málo hýbe, kde by vzal svaly?
Další věc, co vnímám jako problém je, jsou lidi co zhubnou z obezity III. stupně na I.stupeň, z okolí mají sice krásnou zpětnou vazbu, ale pro zbytek světa jsou pořád tlustí. Mně to vždycky demotivovalo a povolila jsem si. Vlastně neexistuje okamžik, kdy bych byla se sebou spokojená a to ani při historickém minimu 160 cm- 60 kg. Asi je nejlepší se na okolí vykašlat, na who taky a bojovat za sebe a své zdraví a ne uznání ostatních.
MADIETTA: A tohle mě štve, já jím polovinu (7000kj), cvičím a stejně jsem obézní. Ach jo. Ale u mně to včetně imunity dělá setrvalý stres a deprese, jinak už si to neumím vysvětlit. Ale už jsem se přijala a mám se ráda i tlustá, což neznamená, že nebudu bojovat dál. Někdy to musí povolit, i ty kila, i ty deprese.

VON_PAULUS: žena, 42 let, 168 cm, chůze o berli. jiný příběh .)