Líbí se mi váš překlad "vyhoření a depresivní epizoda" na "začal chlastat, kretén jeden". Tohle nevznikne samo od sebe, lidi se často vzájemně podporují v tom nejhorším a pak odmítají připustit, že se na tom podepsali. Chlápek, jehož žena zbabovatěla, to udělal taky. Vždyť to všichni známe, hlavně ve starší generaci. Ženská jede na dvě směny, lítá kolem dětí, doma aby bylo vypiglováno, a chlápek chodí akorát do práce, doma dělá houby a jde si, kam chce. Jak píšete, pokud i on zfotrovatí z dlouhodobého povalování u fotbalu a sedmi dvanáctek denně, tak o nic moc nejde. Ale pokud se o sebe stará, sportuje, pěkně se oblíká, a zatímco leze po skalách, Mařka doma píše s dětmi úkoly, tak se nesmí divit, že jediná radost, která té ženě zbývá, je jídlo. A když jí opustí kvůli tomu, že už nemá velikost 36 a je věčně přetažená a podrážděná, tak ji doslova vysosal a zahodil. A popravdě, nemyslím si nic moc ani o variantě, kdy Mařku milostivě neopustí, ale dá jí nůž na krk, že se sebou něco musí udělat, pokud o něj stojí. Mařce zůstanou všechny povinnosti, které ji do té situace dostaly, ale ještě přibude askeze a aktivity, které k celkové únavě jen přispějí. Jak dlouho to asi pak Mařka vydrží, než se zase začne přežírat, že. A pán pak může důstojně odkráčet a většina společnosti, zjevně včetně tohohle klubu, mu dá za pravdu. Manželka rezignovala, přestala o sebe dbát a ztratila veškeré kouzlo. Ale že on lvím podílem přispěl k tomu, aby se to stalo, to už nevidí nikdo. A o to spíš, že Mařka po rozvodu zahořkne a rezignuje ještě víc.

ANNIKA: Tohle je u me omezeny na relativne uzkou skupinu a je to takovy to: "Haha, hele, s tim bez do ksa."
Pricemz bohuzel v tehle me skupine je to v podstate defile ruznych existenci, za jejichz problemy muzou uprchlici/politici a nikdy oni sami.
Takze o nic neprichazim.

Jen jsem chtela rict, ze chlapce z puvodniho prispevku dokazu pochopit, ono dicela hreje, kdyz je o cloveka najednou zajem.

Ja mam kolem sebe par chlapu, se kterymi jsem se intimne vidala v rozmezi svech triceti kilo a nikdy (!) zadnej z nich neprohodil abi slovo o moji vaze. Asi to dotahuju jinejma prednostma.
A v podstate nejakej takovej kus bych rada k dlouhodoby spolupraci i ted.

-----

Nicmene kdyz jsem nad tim tak uvazovala, tak mi prijde, ze vetsina obeznich (plus lidi s nulovou sebelaskou) ma extremne osekana kriteria pro vyber partnera na "chce se mnou bejt" (ja sama to mivala taky, az posledni cca rok se ptam "A co mi ten clovek nabizi, proc bych ho mela chtit ja" - prineslo to spoustu nepeknych zazitku a docela rozumim, ze nektere to muze semlit na permanentni "jsem k nicemu a nic jinyho nez idiota si nezaslouzim").

Zda se mi to, nebo mate ve svym okoli taky takovej pripad.

ANNIKA: Mluvim o tom, ze az budu ve "finalnim stadiu", tak budu mit stale nadvahu. A ano, muze se pak stat, ze priberu a budu zase obezni.

Chci chlapa, kteryho rozhodi deset kilo? No nechci. Tohle podezreni ve mne mirne bude, zvlast u muzu, ktery nejakej ten patek znam, ze. (Jiste, pokud si s nim zacnu az budu mit pod metrak a zase bych se vyzrala na 140, tak se mu asi divit nebudu, ale do tohodle stadia uz se nikdy znova dostat nechci).
Uprimne mi prijde jednodussi a ferovejsi je poslat do pr*ele na prvni dobrou a ne snaset jejich cukrovani jen proto, ze bych snad z nejaky spolecensky roviny mela...

ANNIKA: v tom je asi ta zlomová pointa. Jestli ten protějšek vnímá to tloustnutí jako projev nějaké krize anebo to bere tak, že "on už akorát sedí v hospodě, leje pivo a pak se přežere a jde chrápat". Protože to ale potom opravdu není ten koho si brala:)

ARGANNAH: No ale i s tím chlapem je to krize, tzn propad, snaha hledat řešení a nějak se z toho zase s podporou partnerky vyhrabe, i když to chvíli trvá. Versus rezignuje, pivo mu zachutna, začne chlastat první ligu, práci nemá, protože sem by musel brzy vstávat a tam zase dojíždět, a to ne, za chvíli je víc v hospodě než doma a ženská maká v práci, v domácnosti a po pár letech nemůže fyzicky ani psychicky.

A s tím tloustnutim výhradně z deprese a těžkých problémů - já ti hele nevím. Přijde mi, že hlavně na vesnici je to docela častý "samovolny" trend. Životospráva šílená odjakživa, ale v mladším věku to tělo unese, holka chodí tancovat na diskotéky, jezdi na kole, atd. A pak se vda, pořídí děti, ostriha vlasy a je z ní "mamka" se vším všudy. Vaří a pece, všude jezdí autem, stravuje se šíleně, tepláky už nesundava ani na ven, na sport není čas skrz děti, navíc komplikované dojíždění, třeba, tak se na to vyprdne a brzy je jediné hobby posezení v hospodě nebo u příbuzných, případně šipky. Krupky a limonády doma nikdy nechybí, a kila sice přibývají, no, ale co, vždyť je vdaná a po dětech a Pepovi to neva a navíc to mají v rodině. A Pepa buď je v tom s ní a je z něj obratem taťka s pivasem, co nejradši chodí do Die Kneippe, hehe, nebo ten fyzicky maká/sportuje, takže se drží, a nastává čím dal větší problém. Zvlášť, pokud to ta dotyčná měla doma v rodině stejně, takže ji ty špeky sice štvou, no, takový je prostě život, tak to nehodlá nijak rapidně měnit.

TAPINA: ...taky si říkám že by si to zasloužilo nějaký podrobnější vysvětlení:)

Tady ARGANNAH: to vyznívá, že by sis to představovala nějak takto:

"Život pro něj začne být noční můra, dělá mu problém jenom vstát z gauče, celé dny čumí do stropu, přeje si umřít, nedbá o sebe, tloustne, opíjí se, rezignuje." ...."a ženská si vleze k němu na gauč, čumí taky do stropu, dá si flašku tvrdýho a až chlápek jednoho dne zaklepe bačkorama, tak se společně s ním nechá upálit zaživa na hranici (jak kdysi v Indii nebo kde.)" Aby ukázala jaká to je láska...

Ten příklad kdy někdo někoho opustí protože přibere v těhotenství je extrém. Stejně tak jsou lidi, kteří můžou velkou část života strávit "řeholí", protože "já jí to přece teď nemůžu udělat, co by si počala"...a to teď je 20 let

Snaha pomoci tomu druhému musí mít svoje meze přeci

ARGANNAH: Ty bláho, myslela jsem, že se asi nenajde jediný člověk, který by odsoudil ženu za to, že opustila chlapa, který se dlouhodobě opíjí. A heleďme se, i pro to už se najde omluva. Neuvěřitelné.
Ano, přesně tohle je druhý stejný případ, kdy jestliže situace trvá dlouhodobě a ani náznak snahy o řešení nebo nějakého progresu, tak je na místě v zájmu zachování svého vlastního duševního zdraví (nemluvě třeba o dětech) odejít.

ANNIKA: Nepopisuješ nějaké rozcházení zájmů, kdy si lidi radši jdou z cesty, protože si už nerozumí. Popisuješ obrovskou životní krizi a propad, který se neděje bez důvodu. 50 kilo opravdu nepřibereš proto, že ti najednou zachutná jíst, a rezignace, kterou líčíš, je nějaká forma pádu na dno, která má svoje zatraceně vážné příčiny. Kdyby to bylo celoživotní nastavení té ženy, tak je to jedna věc, ale ty mluvíš o změně a takováhle radikální proměna je symptom něčeho zásadního, co se musí řešit. Jistě, chlap může takovou ženu opustit, protože na to nemá koule - asi se to i běžně děje. Ale pokud jsou spolu v dlouhodobém vztahu nějaký pátek, pak i on s nejvyšší pravděpodobností mohutně přispěl k tomu, že se do téhle situace dostala. A pokud ji opustí, je to ekvivalentní hajzlovi, který našuká holce dítě, ona v těhotenství hrozně přibere a on ji opustí, že je moc tlustá. Fuck off.

Aby to bylo lépe vidět, představme si naopak vážnou depresivní epizodu v životě muže. Manželství mají nastavené tak, že chlápek akorát pořád maká a najednou v jednu chvíli vyhoří a odpadne. Život pro něj začne být noční můra, dělá mu problém jenom vstát z gauče, celé dny čumí do stropu, přeje si umřít, nedbá o sebe, tloustne, opíjí se, rezignuje. A ženská odejde, protože ona si přeci zaslouží repre frajera, co má horu peněz, šarm, pěstěný plnovous a tělo jako z katalogu. Ne trosku, co smrdí i z fotky a je zralá na psychiatra. A podle své logiky by udělala správnou věc - ona, krásná, aktivní a mladá, se přece s někým takovým nebude zahazovat.

ARGANNAH: Když to je pořád dokola. Jedna věc je chlap do nepohody, kdy mě podrží, já se z toho vyhrabu atd. Samozřejmě. Ale to jsou krize a životní prusery, které zákonitě přijdou, dřív, nebo později.

Druhá a zcela jiná věc je, že těch 30, 40, 50 kg ztloustnu a pak totálně rezignuju. S rodinou na lyže, kolo, brusle? Ani náhodou. Běhat a dovadet s dětmi? Neudycham. Sportovat chodí beze mě, voda, cundry, nic pro mě, já maximálně na horách třeba vařím, nebo se dovalim na lavičku na hřišti a tam sedím. Zjistím, že koupit hezké oblečení velikosti třeba 50 je zázrak, rezignuju. Vlasy nejlíp okudlam na květák s vozivenickem. Sex? Na ten už není ani chuť. Deprese zajidam zmrzlinou a ideálně začnu zarlit a drzkovat, že ten chlap o víkendu určitě ocumuje jiné cyklistiky v elastakach, dobytek. A to se táhne pár let. Když chlap něco takového vzdá, tak je to hajzl povrchní, kterýmu nejde o dusevno a podle mě opustil pro pár kilo? A správný chlap do nepohody zatne zuby a drží a drží, protože... Ehm... Jednou mě chtěl, tak mě teda má?

Všechno tak nějak vocud pocud. Sama v tom teď plavu ve spojení s enormně těžkou životní situaci a nemyslím si, že opuštění mužem hrozí. Pokud se to ale s ustalenim situace nepokusim nějak řešit, naopak do toho zabrednu hloub, rezignuju a začnou se totálně rozcjazet i naše zájmy, názory, celkove nastavení atd, tak tam už vidím hodně vysoké riziko, že ten vztah to nevydrží. Ne proto, že chlap je hajzl a neunesl pár kilo, ale proto že jsem se změnila příliš moc a příliš špatným směrem z původní kompatibility. Ale jako výmluva pro sebe sama, že on je vlastně povrchní šmejd, co si mě beztak nezaslouží, a to je jediný důvod celého průseru, to asi bude fungovat dobře, to jo.

ANNIKA: ANNIKA: To je všechno moc fajn a super, ale dlouhodobé vztahy se v podstatě redukujou na otázky typu "zůstane se mnou, když v těhotenství přiberu třicet kilo? Když budu mít autonehodu a budu na vozíku, okamžitě odejde? Vysere se na mě, když těžce onemocním a pár let budu vypadat příšerně? Nechá mě, pokud se stane něco hrozného a já budu pár let v hajzlu a v péči nejrůznějších terapeutů? Anebo je to chlap do nepohody, co se mnou zvládne dobré i zlé?"

Je jistě fajn, když se lidi hrozně moc přitahujou, ale vztah s podmínkou "vždycky už budeš tak krásná a sexy, jako teď", je živoucí permanentka pro rozvodové řízení. Jestli jde jenom o to, si zašukat, tak fajn, ale sama bych nikdy nešla do vztahu s mužem, který si klade nějaké specifické, obtížně splnitelné nároky na můj vzhled a podmiňuje jimi své setrvání ve vztahu. Ne. Buď mě chce takovou, jaká jsem, tedy i s nadváhou nebo se sklonem k ní, nebo ať si hledá jinou. A jestli jeví zájem jen ve světlých obdobích a v krizích si mě ani nevšimne, tak to není perspektivní partner. Já s Isch naprosto souhlasím.

ISCH: Když to už je zase trochu extrém. Pokud to udělá chlap, kteremu žena přibrala pár kg, tak je to debil a je jí líp bez něj, o tom žádná. Na druhou stranu si umím představit chlapa, kterému se štíhlá žena, co se mu líbí, vyzere do beztvare obézní hroudy. A to už se mu nedá úplně vyčítat, že je povrchní, když se mu to nelíbí.

I to "když mě neměl rád tlustou, nezaslouží si mě štíhlou" má určité limity. To by si v některých případech mohlo děvče najít leda nějakého spesl fetisistu.

Ačkoliv charakter je důležity a na vzhledu by nějak enormně záležet nemělo, tak je to všechno jeden celek. Včetně nejen přitažlivosti a chemie, bez které to nejde, ale třeba i charakteristik s tím kterým vzhledem spjatym. Kolik fakt obézních holek je kompatibilních třeba s nadšeným sportovcem, který chce celé víkendy někde jezdit, běhat a podobně? Přitom ta stejná, pokud změní životní styl a pohyb si oblíbí, se k němu za rok dva může hodit bezvadně. A není to o povrchnosti.

Plus obezita s sebou často nese různé depresivní, ukrivdene, zoufale a jiné stavy, kde je nemocné nejen tělo, ale i hlava. To zrovna tady asi netřeba rozvádět. A člověk bez sebevědomí, co se nenávidí, asi taky zrovna lákavě na okolí působit nebude. A zase to není povrchnost, že úplně rozesrany, negativní člověk atraktivní prostě není. Nebo zase jenom pro určité typy, a to zpravidla ne pro úplně použitelné. Nejdřív se holt musí vyléčit a začít mít rád, protože jinak si zase může vybírat úplně patologicky... Atd atd atd.

Osobně jsem neměla tendence posílat chlapy do prdele ve stihlych dobách, ani mě teď nepohorsuje, že už samým ziranim nenarazi do kandelabru a nezapominaji přejít na přechodu. Leda někdy trochu mrzí, no, ale to holt patří k těm sračkam, v jakých se ted placam, a z hlediska závažnosti je to úplně na chvoste.

MONROE: víš, já se obávám, že kdybys shodila, najdeš si jiný důvod, proč se nemít ráda - tuhle hru se sebou člověk totiž může hrát do aleluja (jak je vidět kupříkladu na lidech závislých na plastických operacích).
Dle toho, co a jak píšeš, se domnívám, že bez kvalitní psychoterapie se nehneš. (A neber to prosím tak, že do tebe šiju...)

MONROE: blbost. Právě z lásky k sobě máš dělat veškeré změny ve svém životě!

MONROE: Zadýchávat se můžeš i díky nemoci nebo kouření.
Nestačit s dechem není důvod, proč se nemít ráda.

Respektive - člověk nemusí být unešený sám ze sebe, ale proč si na sebe nabalovat něco, co mi nepatří...

MONROE: a kdo jiný tě bude mít rád, než ty sama? A dokážeš pomáhat někomu a pečovat o někoho, když ho nemáš ráda? Jak chceš pečovat o sebe (včetně hubnutí), když se nenávidíš?

MONROE: nepíšeš nic špatného, opravdu ne.
Jen pořád dokola píšeš, v různých obměnách, jak nemáš ráda sama sebe. Nebo spíš nenávidíš.