JUPIII: treba se lidi driv umeli oklepat a tolik se ve vsem nenimrali? dneska ma vetsina psychiatru plno a je to horsi a horsi. jakoze dneska se rozpitvava kazdej spleen, na vsechno je nejaka diagnoza, lidi jsou ve stresu i kvuli malichernostem.

Dovedete si vůbec představit třeba stres matek, co porodily za život deset dětí a polovina se jich nedožila dospělosti. Jak musely trpět, při ošetřování banálního nachlazení s horečkami. Anebo, když živitel dlouhodobě onemocněl, co třeba dnes bežný zápal plic, zlomená a mizerně srostlá noha?
Jako já chápu, deset deadlinů denně zatěžuje. Ale co nejhoršího se může stát, když je člověk nesplní? V podstatě nic, co by člověk nějak vážnji ohrozilo.

Príde mi, že každá generácia si myslí, že má viac stresu ako tá predošlá. Je to len v pohľade na súčasný stav, podľa mňa to je zbytočná debata.

Pozrite sa, aké percento “potravín” v supermarkete sú nezdravé prefabrikáty. Koľko z nich obsahuje glukózo-fruktózový či iný cukrový sirup a nekvalitné tuky.
A pozrite sa na to, koľko z nás má prácu, kde 8 hodín denne sedí na zadku a hýbe akurát zápästím.

ECLECTICA: Troufnu si tvrdit, že v osmdesátých letech se mnohem méně lidí budilo přirozeně, než dnes. Běžně se chodilo do práce na šestou, nejpozději sedmou. Dnes leckdo chodí na devátou i později, já se budím přirozeně dávno před budíkem roky.

TAPINA: To dáváš jednorázový příklad izolované ranní/odpolední stresové aktivity. Krátkodobý stres ke dokonce prospěšná věc. Jde ale o celodenní dlouhodobý stres navíc většinou nekompenzovaný fyzickým pohybem. Ano, to už v sedmdesátkách začínalo taky, ale odhadla bych, že pracovní tempo bylo pořád ještě ve většině profesí klidnější a víc v pohodě. Navíc lidi trávili v práci míň času. Natož o generaci dřív - to byli kolikrát strašní dříči, ale pracovali v klidu a pomalu.

TAPINA: při tom srovnávání je třeba jít ještě dál. Už jenom to, že dneska máš za den x deadlinů (musíš být v tolik a tolik tam a tam, do tehdy a tehdy stihnout tenhle úkol, atd.), nebudíš se přirozeně a spánek ti kazí světelný smog, je pro tělo stresující až až. Adaptace probíhá mnohem pomaleji než vývoj.

ARGANNAH: Ten byl vždycky. Představ si jenom ty matky, co běžely ráno poklusem bez auta do práce přes mateřskou školku a odpoledne zpátky ověšené taškama s nákupem.

TAPINA: Nemám na mysli existenční obavy, spíš každodenní stres spojený s uspěchanou prací a tlakem na výkon.

ARGANNAH: A myslíš, že dnešní populace mí opravdu víc stresu, než dřívější? Já bych neřekla. Řeší se jiné věci, ale život, kdy lidi budou v pohodě a nebudou se nervovat kvůli ničemu, nikdy nebyl a nikdy nenastane, protože když nemáme strach o život, o budoucnost, o finance a o práci, tak se dokážeme až k nespavosti vystresovat kvůli nějaké úplné blbině typu "nevím co budu zítra vařit".

ARGANNAH: "jestli jeví zájem jen ve světlých obdobích a v krizích si mě ani nevšimne, tak to není perspektivní partner."

Mít nehodu, dostat nemoc, prožít nějaký šok, to jsou krize.
Mít nadváhu nebo být obézní je životní styl.

Pokud muž začne žít se štíhlou ženou a ona později vlastní vinou ztloustne, porušila nepsané podmínky vztahu.
Stejně jako třeba když on začne pít.

ARGANNAH: "pokud jsou spolu v dlouhodobém vztahu nějaký pátek, pak i on s nejvyšší pravděpodobností mohutně přispěl k tomu, že se do téhle situace dostala"

Na druhou stranu máš pravdu, že každý člověk s destruktivním životním stylem (obezita, alkoholismus...) kolem sebe má nejméně jednoho enablera, který mu takový život umožňuje (třeba i z dobré vůle a z lásky).

ARGANNAH: Druhá věc je, že si to ty ženy nechají líbit.
Že se ztratí v tom “on doma nic nedělá”. Nedělá, protože ona mu to toleruje.

Což si přiznejme, že většina z nás tady tímhle ochranářským komplexem netrpí a nějakou invenci v tomto směru ze svých protějšků vytřískáme.

TAPINA: Což pak přesně potvrzuje, že úpadek té osobnosti byl často nesen právě dynamikou toho vztahu.