ANNIKA: Tak obézní člověk, pokud se pravidelně hýbe, může být naposilovaný až hrůza. V nějakém rozhovoru to řekl Matoulek dokonce na plnou hubu - něco ve smyslu "my je živíme jako vrcholové sportovce, protože oni v jistém smyslu vrcholoví sportovci jsou, vzhledem k tomu, co tahají za váhy." Což je ale ve finále zároveň jistá výhoda a zároveň součást problému, že.
Já jsem morbidně obézní. Dlouho jsem chodila, několikrát týdně několik km po loukách, později o třeba 10 nebo 15. Pak jsme začali stavět a třeba rok jsem několikrát týdně hodinu až dvě fyzicky makala na interiérech - tmelení, stěrkování, vyklízení, malování, atd. Žádná vyloženě těžká fyzická dřina s porobetonem, ale i tak, spousta pohybu, pot že mě jen stříkal, plus o víkendech tu a tam zase procházky. Považuju se s rezervou za fit fat (nebo dejme tomu za "fit obese", ano, oxymoron) vím, jaký je rozdíl v subjektivním pocitu ze svého těla, když se pravidelně hýbu a když ne, a když si k tomu stěrkování pustím hudbu, umím si dát endorfinové návaly jak nějaký sportovec. Takže ne že by fit obézní člověk byl nějaký úplně absolutní protimluv, akorát je třeba to posuzovat s ohledem na to, že s valníkem tuku na zádech celková rychlost a svižnost takového obézního bude furt proklatě nízká v porovnání s těmi, co ten náklad netáhnou. Plus je to pochopitelně dvousečné, tělu to na jednu stranu prospívá, ale na druhou si zase o to víc huntuju klouby, a že je po té čtyřicítce kua cítím fest.
I tak absolutně těm dvěma věřím, že libovolná líná hubendíra, co se proválí celý den na pohovce a žere chipsy, má stejně lepší zdravotní parametry než já. Ale fit fat prostě existuje. Pamatuju si jednoho obezitologa, co dokonce vyprávěl o pacientovi, co měl 190 kilo a klidně s tím hrával pravidelně volejbal.