KURE: jasně, že je úplně blbá, ale zkus potom někde v restauraci nechat něco na talíři, navíc když to platíš a víš "co by za to daly děti v Africe" :D

MADIETTA: Tohle je jeden aspekt věci - ale druhý je, že uspokojování potřeb těla jsou dneska vnímané jako volnočasová aktivita, která je fajn a zdravá, ale nemá lidem překážet v práci.

GRANTORINO: to je nejblbejsi poučka co znám. Jsem též její obětí.

ARGANNAH: u mě to nevnímání je spojené hlavně s odporem, nenávistí vůči tomu tělu. Odmalička vím, že je hnusné a odpudivé, a hnusné tělo si nezaslouží, abych na něj byla hodná, abych ho měla ráda, abych naslouchala jeho potřebám. Dodneška mám problém s konceptem "rozmazlit se".

Vlastně se dost divím, že se u mě nikdy nerozvinula žádná PPP jako anorexie nebo ortorexie, ale vysvětluju si to tím, že jsem na to příliš líná.

ARGANNAH: a ještě bych podotkla, že nevím jak u vás, ale my jsme byli s bráchou vychovávaný, že co je na talíři se sní a nesmí nic zbýt :), což je taky na palici jíst , když už jseš plnej nebo nemáš hlad. a moje matka se to snaži praktikovat i na vnoučatehc a když to vnoučata nedojedí, tak to přece sním já, to dá rozum.

ARGANNAH: je docela desivy, ze existuje hromada zamestnani, kde se i musis naucit zadrzovat a idealne nemit potrebu chodit na zachod, coz vede ktomu ze lide prestavaji uplne pit a jist, aby se jim nechtelo v praci.

ze pokud se nam dari si nejaky reflexy zachovat tak pracovni proces to casto dorazi.

Ignorovat svoje tělo ovšem patří mezi základní dovednosti, které se pečlivě učíme už od školky. Správný civilizovaný člověk potřeby svého těla nevnímá, hlad, únavu, potřebu pohybu, dokonce i bolest srdnatě přemůže, a když už téměř nemůže, nastupuje chemie, která pomůže.

Navíc si myslím, že se na nás těžce podepsal virtuální prostor a jeho pojetí avataru. Přestali jsme chápat tělo jako živočicha a začali jsme ho brát jako něco, co se uměle generuje a performuje za účelem vytváření identity. Ne že bychom to nedělali vždycky, ale míra, v jaké je to dnes odtržené od naší zvířecí podstaty, je fakt extrémní - je hezké, že my "děláme tělo", ale ono taky "dělá" nás. Ignorovat to je nejkřiklavější příklad Baudrillardovy hyperreality, jaký jsem kdy viděla. Sorry za tu postmoderní hantýrku.

KURE: Noom.

MART1NKA: emotional eating je můj zásadní problém a strašně moc si uvědomuju, kolik problémů a trápení jsem si mohla ušetřit, kdyby mi někdo tu klinickou depresi diagnostikoval a zaléčil už po dvacítce a ne až téměř ve čtyřiceti letech.

Já jsem teda typ "pilná, poslušná žákyně", takže mi fakt strašně pomohla ta appka, kterou jsem si zakoupila, protože už rok svědomitě dělám všechny ty jejich psychocvičení a sebezpyty a opravdu mi to pomohlo naučit se rozeznat, kdy potřebuju jíst a proč potřebuju jíst a proč potřebuju jíst zrovna tohle.

Uvědomila jsem si jednu zásadní věc a to tu, že jsem strašně odtržená od svého těla. Jsem naučená ho ignorovat, neposlouchat jeho signály, nevnímat ho. Dělalo mi to problém i při cvičení, protože když mi trenérka řekne "musíš zapojit tyhle svaly", tak já v podstatě ani netuším, že tam ty svaly jsou, natož abych je cíleně zapojovala. Totéž s tím emočním zajídáním. Místo abych vnímala, co mi tím moje tělo říká, umlčela jsem ho jídlem.

Je mi líto, že jsem na to musela přijít až ve středním věku. Ale zase lepší pozdě než nikdy.

ARGANNAH: s tim co pises naprosto souhlasim, nejsme nijak ve sporu, anad pak napisu vic.

Ono hraje roli už i třeba to, že po tu dobu, kterou člověk tráví pohybem někde mimo domov (a proto je lepší turistika nebo kolo v přírodě, než hodina ve fitku) nemá čas a myšlenky řešit, co by kde sezobl a vypil (a voda chutná po fyzické zátěži líp, než limonáda).