PISTA1: Já když to čtu, tak myslím na to, kolikrát se mi tohle stalo (diabetes teda nemám): poctivě jsem "držela dietu" (klidně i celkem rozumnou), shodila vždycky max 25 kilo, pak se to zarazilo a nepohnulo s tím NIC. A v tom jednom případě, kdy jsem se fakt nevzdala a na sílu se rozhodla, že to přemůžu, jsem za to zaplatila chronickým zdravotním problémem (který mě stejně donutil s hubnutím přestat). Podle mě to vzniká proto, že člověk jede pořád jednu metodu dokola (snižování energetického příjmu) a tělo už na ni prostě nereaguje.
Prostě přesně na tomhle se tu točíme X týdnu: že každý režim nakonec selže a dál to NEJDE. A pokud jo, tak za strašnou cenu. 7400 kJ na 140 kg například - to je imho normální hladovění, odhaduju. Nevím, jak vypadáš, třeba jsi hodně malý a nemáš moc svalstva (akorátže píšeš, že máš naopak svalů spoustu, jestli jsi k tomu ještě vysoký kus chlapa s mohutnou kostrou, tak fakt red alert), ale já mám teda už jenom bazál vyšší než tohle a to jsem ženská a jsem (teď už) o něco lehčí než ty. Všechny zkušenosti, které mám, mě vedou k tomu si myslet, že teď budeš ještě chvilku "krásně" hubnout, pak se to znova zarazí a pak najednou prásk, přijdou chutě, nekontrolovatelné přežírání a nekontrolovatelné nabírání. A to nabírání půjde na břicho a na viscerální tuk, který teď, jak píšeš, moc nemáš.
Držím ti moc palce a doufám, že jsi v dobrých rukou a tvoje nutriční ví, co dělá, protože jestli ne, tak tě teď rakví v přímém přenosu. Je samozřejmě možné, že ta diabetes mění situaci a činí z hladovění něco žádoucího, nejsem doktor, vím prd. Ale když tohle čtu, všechny alarmy v mojí hlavě řvou na poplach.