ARGANNAH: Meli jsme na VS kolegyni a presne jsi popsala jeji fungovani. Brali jsme to normalne, 150kg se nepohybuje jako 50-80kg. Ale ji to bylo hodne neprijemny. Ve finale prestoupila na veterinu a ta vaha ji pila krev cely zivot ale kdyz nemohla na konci studia vylezt na kone (na podstavci pred fakultou stal obrovsky zelezny, cerstvi absolventi na to lezli a pozovali s diplomem a trubkou) a musela jsem za ni lezt ja, tak ji to hodne zasahlo. Videla jsem na ni, jak si najednou uvedomila to vycleneni ze spolecnosti. Strasne me to za ni mrzelo.

ACIDQA: takhle, ono to prý mění vylučování všech možných hormonů sytosti a hladu a metabolismus. Krom principu jím tak málo, že skoro hlady umřu. Ale pokud se učíš jíst a hubneš, tak sestrvávej a pozoruj.

Já bych do toho ve svojí situaci nešla, vnímám, že potřebuju hodně živin a pití.

MAR_TINA: no, ja proste (mozna zatim) nechapu, proc si nechat zmensit zaludek, kdyz jsem na hmotu jedla roky stejne/min nez bych mohla se zmensenym zaludkem. Protoze mne evidentne maly porce nebo nejidlo na stihlou linii nefungujou. To jsem ted roky zila.

Rozumim benefitu u meho kolegy, kterej se naopak celej svuj dospelej zivot preziral, nemel potiz snist dva obedy a jeho bolavou nohou bylo zmensit porci nebo si nedat pred spanim jeste misku gulase.

Ale treba prijde medicina jeste s nejakym dalsim napadem! :)

ACIDQA: to chce opravdu jíst takhle rok, dva a pak to vyhodnotit.

Mně přijdou šílené ty mikroporce pro kohokoli, kdo má pohyb a nespěchá v boji o život.

MAR_TINA: no, ja mam pohybu docela dost a s ohledem na to, ze se vlastne ucim jist, zatim o operaci neuvazuju. Neprisla jsem na zadnej benefit, krome toho, ze bych ty puvodni mikroporce sypala do zmensenyho zaludku. Ja hlad totiz nepocituju, ani kdyz nejim celej den. :/ Ja proste roky nejedla.


KURE: jasna vec :)

ACIDQA: nejakej "budget " na dorty/junk/alkohol si do jídelníčku zapracuj. Když se ti povede nahradit každodenní horalku nedělním suprluxusnim dortikem, máš napůl vyhráno.

ACIDQA: Držím moc palce, ať to jde co nejlépe dál! :)

A uplne jsem vyradila alkohol. Dovolila jsem si drobny “dvojku bileho” relaps v ramci MS.
Kolega s upajcnutym zaludkem ma dole 35kg za stejnou dobu. Akorat ma porad sracku, a kdyz sni jeden knedlik, tak ho za chvili vybleje, protoze je mu porad spatne.

Jsem, mozna zatim, fakt rada, ze jsem na operaci nekyvla.

Tak jsem zatim zadneho dalsiho odbornika nevyhledala. Nastavila jsem si kaloricky tabulky, nonstop neco jim a mam dole 6 kg… hubnu cca 1-2kg/tyden. Vyradila jsem v podstate jen horalky a parky z benzinky, obcas se hecnu a snim nejakou kruti sunku.

Jsem zvedava, jak to bude vypadat/vazit treba za pul roku…

Dost premyslim, ze dalsi schuzku v OB klinice, kterou mam v cervenci, proste zrusim.

Jeste jednou diky vsem, co tady se mnou stravili svuj cas!

ARGANNAH: to je fakt strasny.... o to vetsi shoutout vsem, kdo zvladnou z toho vystoupit a zhubnout, protoze si nedovedu predstavit, ze bych v takovym stavu delala cokoliv jinyho, nez se litovala a jedla tuny zmrzliny

That being said, obezitolog rád vypráví o svým pacientovi, co měl na vrcholu svojí křivky 180 kilo a normálně s tím hrál s kamarády volejbal, slušně zvládal, jen se strašně potil. Obrovskej chlap s gigantickou muskulaturou, samozřejmě, která pod tím tukem nebyla vidět. Ale to je spíš výjimka, většina takhle tlustejch lidí žádnej běh, švihadlo, skákání apod vůbec nezvládá. Jsou rádi, že vůbec vstanou z křesla.

ILLUZE: To ti povím jak: blbě. Moje pokusy začít v listopadu běhat vedly akorát k tomu, že jsem si oddělala obě achillovky. :D

Ale naučíš se. Naučíš se šetřit každej krok - když jsem měla svejch rekordních 150 kilo, chodila jsem na oběd do nejbližší restaurace, i kdyby neměli v menu zrovna nic, co mám ráda, protože na hlavní ulici je to kilák, což sice ujdeš, ale už je to sportovní výkon. A ty nechceš jít do sportovních výkonů uprostřed pracovního dne, protože se unavíš a hrozně zpotíš a pak půjdeš v tomhle stavu přednášet, brrr. Naučíš se chodit po schodech úplně jinou technikou, hlavně ze schodů, abys šetřila špičky a kolena. Zásadně nedobíháš autobusy. Doma nechodíš bosa, protože tě pak bolí chodidla. Sedáš si úplně jinou technikou, než ostatní lidi, což je ale problém v restauracích na hodně malých toaletách, kde tahle technika použít nejde, tak se vždycky modlíš, aby sis neublížila. Investuješ obrovský peníze do drahý sportovní obuvi, abys mohla jít na procházku a nic tě u toho nebolelo. Nikdy přitom nechodíš s kamarády a vůbec s nikým, protože co je pro ně příjemný tempo, to je pro tebe ekvivalent rychlýho běhu, což se jim špatně vysvětluje, a i kdyby se ti ochotně přizpůsobili, stejně neustále podvědomě zrychlujou a tobě je to trapný furt opakovat. Nebo prostě zatneš zuby a letíš jejich rychlostí a pak odpadneš, strašně zpocená, což je jednak trapný a jednak tě pak tejden tě bolí úplně všechno. Nakonec stejně chodit přestaneš, i sama, protože to nezvládáš a přestane to bejt příjemný. No a obzvlášť záhadná věc, i při ležení nebo sezení máš neustále podivný nespecifický bolesti v těle, hlavně ve spodní půlce, ve finále už neexistuje prakticky žádná pohodlná poloha. Jako by i ležení bylo fyzickej výkon, kterej přestáváš zvládat. Plus se ti vleže blbě dejchá, hlavně pokud máš (jako já) od pánaboha prsa velikosti vodních melounů a ty ti prostě ležej na hrudi a jsou strašně těžký. A don't get me teda started on vstávání z postele - já ji mám hodně nízkou a dodnes pro mě není tak úplně snadný prostě normálně popředu vstát. Každá blbost je vůbec obrovskej fyzickej výkon a blbý je, že tím vzniká situace, kdy příjemný tělesný pocity mimo jídlo a sex (a třeba alkohol) už prakticky neexistujou. Sprcha, možná, ale bosa stejně dlouho stát nevydržíš. Absolutní psycho, začarovanej kruh, ze kterýho je strašně těžký vyskočit.

Uf. Sorry za tenhle rant. Ale díky, žes mě přiměla zavzpomínat. Až budu zas ráno na váze nadávat, že tam není číslo, který si přeju, třeba si zvládnu snáz vzpomenout na tohle všechno a na to, že to fakt není o číslech. Ale právě o tom úplně jiným pocitu ve vlastním těle - o existenci bez ustavičný bolesti.

ARGANNAH: K těm nohám - poté, co se mi zbortila klenba v návaznosti na podcenění vhodné obuvi na dovolené - jako upřímně, nechápu, jak cvičení a hlavně běh dávají opravdu obézní lidé.
A už vůbec nechápu, jak dávají skákání na trampolínách nebo přes švihadlo.

ARGANNAH: jo mam asi lymfedém rúk, od zápästia po končeky prstov. Ruky permanentne spuchnuté a tam kde sú kĺby mám normálne priehlbiny. V lete to napuchne horkom ešte viac, keď sa spotím a zadýcham tak ani nezatnem päste, až to bolí. Je to radosť. Ale kĺby vyzerajú byť v poriadku. Bola som na sérií manuálnych lymfomasáží, 8 týždňov po sebe, bezo zmeny.

To že mi opuchnú nohy od členkov dole o pol veľkosti a celé leto si robím studené kúpele, to je už nič. Fakt “milujem” letné horúčavy.

ARGANNAH: lymfo drenáž se dělá i na pojišťovnu a opravdu efekt má. Jen se musí pravidelně, no

ARGANNAH: Díky za otevření tématu.
Lipedém mám a snažila jsem se ho řešit s lékaři. Moje praktická se na mě tvářila spíš skepticky a poslala mě na cévní. Tam mi našli jednu křečovou žilku a dali kontakt na skeletonizaci povrchových žil. Doporučení zhubnout nechybělo.
Jako další pokus jsem byla na zkušební manuální lymfodrenáži a paní se tvářila jako by nikdy neviděla tak "problematické" nohy. Doporučila nebrat HA a antihistaminika a doma nenosit žádné spodní prádlo. Po lymfodrenazi jsem nemohla 3 dny vydržet s nohami a musela jsem je mít co nejčastěji nahoře. Ani nevím, jestli jento správně.
Pak jsem kontaktovala jednu soukromou cévní kliniku a ti by mě už viděli u nich na stole na liposukci.

O klinice z tvého odkazů jsem slyšela v podcastu Institutu moderní výživy, ale nějak nemám chuť to řešit po tom všem. Mam strach se dočkám bagatelizace jako u lékařů, hororových scénářů jako u masérky nebo ze mě budou tahat prachy jako na té cévní klinice.
Zhubnutí zázraky nepřineslo, morálka po zkušenostech na nule.