KURE: Ale to mícháš dvě úplně jiný záležitosti. Cukr je rychlý, ano, o to se tu nepřeme. Fruktoza je blesková, glukoza je taky rychlá. Běžný cukr máš sacharózu, tedy disacharid složený z jedné molekuly glukózy a jedné fruktózy, takže fičák. Ale to se bavíme o nejrychlejších cukrech, vitamíny a minerály jsou úplně něco jinýho a tělo musí tu potravu nejdřív zpracovat. Ten banán v závodu mají kvůli fruktóze, ne vitamínům a minerálům (respektive jo, i ty dostanou, ale ne, než doběhnou do finiše).

KRISKA:
KOCHANSKA_CH: achjo, máte mě na svědomí :D

ALEXIS: Ano, moje základní poučka zní "Čokoláda má méně kalorií, než jablko a čokoláda" :D

KRISKA: Tenhle problém mám i já, některé sladké věci mi fakt nechutnají, ale stejně je sežeru, když jsou v dosahu.

ANNIKA: KRISKA: no vzhledem k tomu že dálkový běžci, cyklisti a podobmá sorta sebou tahaj ty banány, cukrový gely a podobně, tak ta doba z pusy do krve není úplně dlouhá. Jinak by nemělo cenu jíst během dvouhodinovýho závodu.

KRISKA: Imo to zmatení těla funguje i když mu nedám to, na co má chuť, ale snažím se ho ošálit nějakými náhražkami.

Příklad: mám chuť na konkrétní čokoládový bonbon, ale chci hubnout, tak si ho nedám, ale dám si třeba ovoce, jenže to není ono a tak furt chodím a šmejdím, co bych ještě snědla, abych naplnila tu touhu, jenže žádná náhražka nefunguje a v konečném součtu toho sežeru víc a ještě jsem nespokojená. Zato když se na to vykašlu a prostě si dám ten čokoládový bonbon, tak si ho dám a hotovo. Tělo (mozek?) získalo tu správnou chuť a je spokojené.

KRISKA: Ty jo, tomuhle bych byla setsakra opatrná věřit.

Takový to - sladká chuť umělých sladidel v puse -> vyplaví se inzulin - cukr nepřijde -> průser - je dávno vyvrácený mýtus, protože inzulin se vyplavuje až při přítomnosti cukru v krvi. A když se po vychlemtání coly zero v krvi neobjeví cukr, inzulin se ani nehne.

A tohle mi přijde hodně podobně na vodě postavená teorie. Už i proto, že než se do těla reálně dostane ten hořčík z jídla, tak to dost trvá, ten tam přece neskočí z pusy, ale jídlo se musí strávit a zpracovat. Takže by to znamenalo, že musím jíst banány dvě/jánevímkolik hodin v kuse, aby tělo mělo na jednom konci chuť a na druhým tu konkrétní živinu.

Samozřejmě tu neobhajuju jedení sajrajtů, ale tohle mi přijde jako hovadina.

cetla sem ted knizku ultra zpracovani lide a vypichnu jednu zajimavost, ktera me osobne prisla docela dulezita. Napisu to velmi volne.

clovek ma za evoluci perfektne vyvinuty senzory, ktedy mu rikaj = mas v puse sladky, telo dostava naloz sacharidu, mas v puse rekneme bananovou chut, telo dostava horcik.

a ze ultra zpracovany jidlo (hlavni definici ma jako kaloricky vydatny na svuj objem + mekky, takze si predstavte treba gumovy bonbony), kdy je skutecna surovina rozlozena na prvocinitele, pak ruznyma procesama zase spojena do past a hmot a to se pak obohati o vune, prichute, aby clovek nejedl podivnou hmotu, ale napr. neco, co chutna sladce, ale ve skutecnosti tam ani sacharidy nejsou, treba jen umely sladidla.

a ted richazi ten kamen urazu, kdy pusa citi sladky, telo ceka sacharidy. Mame snezeno, ale telo zadny sacharidy nedostalo, a protoze je potrebuje, urgentne vysila signal "naval ty sacharidy, co sou spojeny se sladkou chuti" a clovek pak vylemta 4l zero coly a telo porad nema ty sacharidy, po kterejch bazi.

nebo napr. jite bananky v cokolade, telo ceka horcik s chuti bananu, horcik nikde, takze chce dalsi a dalsi chut bananu, protoze horcik potrebuje a pord ceka, kdy s tou chuti prijde ta zivina. Ale ona tak jako neprijde... ale telo vi, ze by prijit mela, takze to tam hrne a hrne a hrne a hrne... a najednou je v tele energeticky obed pro drevorubce, ale telo se porad neciti, ze by v nem neco bylo, protoze v nem nejsou zadny skutecny ziviny.


No ale berte to jako hodne volne prepsany, jak sem to pochopila. Cela knizka byla ale zajimava, jak se docela zajimam o jidlo a zdravy zivotni styl, tak sem ji musela mit.

Ze bych ale kvuli tomu prestala jist marsky, medvidky a musli tycinky nebo BZL chleba z obchodu, to fakt ne.


A k diskuzi o sladkym, bramburkach a tak...

manzel mi hezky ukazuje, co to je jist az do padnuti a nemit zaklopku, pred nim musim jidlo dost schovavat, nejen proto, aby mi treba nesned cokoladu na vandr, ale i proto, aby to nejed. A kdyz udelam hrnec jidla, ktery by melo zvladnout 6 porci, tak si dam ja, dam si do prace na druhy den a prijde muz a vsechno to sni. Vsechno.

Cokoladu morsky plody rika, ze je hnusna a nesnasi ji, ja kdyz ji dostanu, tak si jdu treba kazdy den pro jeden kousek a za 4 dny je to vyzrany... i kdyz mu to nechutna, tak ho neco nuti to jist a jist a jist az do padnuti. Kdyz to doma neni, tak si to ani nekoupi, ale jak prijde domu, tak vymete fakt co najde. Takze verim, ze bojovat s takovou zivocisnou touhou to vsechno snist musi byt tezky, pokud navic clovek neni sam vlastnim regulatorem toho, co se domu prinese, nebo okoli nema ten rozum tu regulaci provadet tez.

BRUNA: dluzno teda rict, ze pro me je to stlaskani tabulky cokolady (pul kila broskvi atd) pri cteni knihy uplne ultimatni pohoda a pozitek a musim se tomu hodne branit.
Kdyz jsem s detma cetla Klub divnych deti, presne jsem v tomhle tu Katku chapala

BARA_ONLY_ONE: Tak malé děti (třeba do těch 6 let) o nic nepřichází, když doma sladkosti nejsou. Stejně se s tím setkají venku (školka, oslavy, prarodiče), není nutné to tláskat denně.
Já jsem třeba potomčeti do roka a půl nedávala přidaný cukr vůbec, pak měla občas třeba piškot u babičky.
Ale u nás to není úplný utrum, protože tatínek si své sladkosti kupuje (např. linecké rohlíčky) a občas se s dítětem podělí. Samotné dítě vyžaduje spíš sladké pečivo (donuty, croissanty, makronky) a to koupím kus po cestě domů a pak si to sní, neskladujeme to doma. Občas upeču doma buchtu nebo muffiny, většinou před akcí, kam odneseme zbytek nebo to vezmu kolegům do práce.
Zatím (5) nevypadá, že by bylo poškozené tím, že se doma neválí sušenky.

KURE: To srovnání s alkoholikama je přesný. Dlouhý roky sleduju místní klub alkoholiků, co se snažej přestat chlastat, zejména pro ex-PPP je to teda mega poučný. A i některý ty techniky, jak přestat s pitím, perfektně fungujou na přežírání/obezitu. Jedno z prvních pravidel v AAA je, že ten problém je tak obrovskej, že přesahuje individuální schopnost ho zvládnout, a základ k uzdravení je si to uvědomit. Tohle je věc, která mi v začátcích mýho momentálního pokusu o vyléčení obezity FAKT EXTRÉMNĚ pomohla.

Zcela mimo momentální diskusi, perlička z hlubin Facebooku:

"Jak jste dokázal zařídit, že se vám po zhubnutí tak dobře stáhla kůže?"
"Hodně makám s motorovou pilou a k tomu se občas namažu jezevčím sádlem."

:D

ANNIKA: ja teda jedno pazravy dite mam, sladkosti doma nejake jsou takrka furt. Ale nakupuje vetsinou konzervativni manzel, ktery bere porad tech par svych oblibenych veci. A i me, velkemu milovnikovi sladkeho, se to docela prejedlo uz. Syna se snazim smerovat k pozitku z jidla, aby si spis nachystal neco zajimaveho sloziteho a pak si to v klidu vychutnal a nesnedl u mobilu bezmyslenkovite tabulku cokolady.

BARA_ONLY_ONE: My doma neměli skoro nikdy nic, občas balení sušenek na čtyři lidi na týden nebo dva. A když jsme něco chtěli, tak sprd, že už jsme všechno sežrali, tak máme smůlu. Kapesny dlouho nic. A myslím, že se to na me pazravosti sladkého dost podepsalo. Prostě sladký, wow, když je, hrn to tam lopatou! (Třeba na jedné víkendové akci byly limonády, to jsme nikdy neměli. A každá fotka z toho víkendu, kde jsme, tak na ní trimame flašku a klopime to tam) Dlouho to tak bylo a fakt je těžký se učit té umerenosti.

Takže doma sladký je, děti si můžou brát. Mají se zeptat a reguluju jen cpani před jídlem, jinak většinou můžou.

Ale jak mám vybiravy nezravce, tak jsou stejně na levelu dva medvídci nebo jedno lízo co pár dní. Spajz nesmejci.

A dcera to teď zabila na návštěvě (ona je hlavně na maso) - otevřeli krabici zákusků z lepší cukrárny, srdce se smálo (a ano, já teda sežrala, co šlo, to se tam nedalo nechat) a moje sladká pětiletá holčička si to prohlidla a sladce pronesla: "A nějaký normalni jídlo nemáte?"

Takže za nás to klape a nechci jim z toho dělat vzácný skvost. Ale zase mám výhodu, že prostě mají zaklopku, a nemám modely, s kterými jsou denně slzavý hádky, že třetí sušenka už fakt ne.

ANNIKA: Kdyz si dam tyhle “jedle substance” po dlouhe dobe, tak mi chutnaji vylozene hnusne. Telo umi navyknout i odvyknout.