IOM_NUKSO: Za prvé, tady jsou vítáni všichni, nejen obézní, dokonce ani nejen lidi s nadváhou. Vážně. Dokonce bych to ráda pojala jako vzkaz pro všechny, kdo tu spíš čte a psát nic nechce, protože si na to připadá málo obézní: všichni jsou vítáni, opravdu. :)

A za druhé, ono bude existovat víc důvodů, proč člověk jde po sladkém (snad se neopakuju, mám pocit, že jsme to tu možná řešili nedávno):

- fakt ta závislost (pomůže čtrnáctidenní odvykačka)

- nedostatek sacharidů v jídelníčku. Typická nemoc hubnoucích žen, co se snaží o low carb podle obecných mustrů, ale neuvědomujou si, že žena potřebuje víc sacharidů než muž. Pokud taková žena vynechává přílohy, nejí sladké a živí se kombinací masa, zeleniny, různých tuků a občasného ovoce, půjde po sladkém jak šílená, i kdyby obecně jinak na sladké moc nebyla (vyzkoušeno za vás).

- únava. Vypozorovala jsem, že mi chutě na sladké chodily hodně v závislosti na spánkové deprivaci, možná je to ale individuální (naopak brutální chutě na tučné, vč. tučného sladkého jako čokoláda nebo smetanová zmrzlina, typicky chodily, když jsem se podjídala). Řešení, víc spánku, nebo aspoň občas vypnout přes den, zvolnit, hlídat si množství kofeinu, aby člověk neměl propady, a tak

- emoční jezení, "oslazování života". Sladkosti jsou nejen biologicky skvělý zdroj rychlé energie, ale jsou i silně symbolické, "udělat si radost", "zhřešit", malý dekadentní luxus zachraňující mizerný den nebo zamedikovávající hádku, trapas, nepříjemnosti obecně. Pokud hraje tohle velkou roli, hledat jiné věci, ideálně nespojené s jídlem - nevím, meditace, masáž, vana s aroma olejíčkem, cokoli dle vkusu dotyčného soudruha

- Moje zkušenosti s obezitou navíc ukazujou, jak hrozně mají věci tendenci se proplétat a podmiňovat navzájem, málokdy je jen jeden důvod pro nějaké tvrdošíjně se vracející chování, většinou je to celá síť důvodů, všechny výše zmíněné a třeba i nějaké další, které mě nenapadly, protože sama jsem nikdy nebyla typ na sladké. Budu ráda, když mě někdo doplní, opraví, okomentuje. :)

IOM_NUKSO: Kdyz jsem zapasila s chuti na sladky, tak jsem si misto toho dala protein. Mela jsem pripraveny vajicka natvrdo v lednici.

LUCKYMARY: Ono by možná pomohlo přečíst si něco o dlouhodobým stresu, nedostatku spánku a věcech, co to dělá s s hormony (klíčové slovo je kortizol). Možná jsi opravdu v situaci, kdy s tím nejde nic dělat (matka malého dítěte, noční služby atd.), ale vždycky pomáhá věcem líp rozumět :)

ARGANNAH: Hurá! Gratuluji! :)

Vážení, nechci to zakřiknout, ale zdá se, že se to konečně trochu začalo hejbat směrem dolů, maximální i minimální hodnoty sinusovky svorně klesly by oko o dvě a půl kila, já vím, není to moc, ale konečně zas jedem, vypadá to, že jsem tím tříměsíčním navýšením tu adaptaci fakt roztřískala. Yesssss

Osobně jsem strávila doslova roky snahou si ten zdravej biofeedback obnovit a velice těžce snáším to, jak snadno se to rozjíždí a vrací zpátky. V tuhle chvíli mám vypozorovaný jen to, že hodně pomáhá zakázat si u jídla číst, čumět na filmy, hrát, telefonovat nebo zevlit na mobilu, že v pracovní den hodně pomáhá chodit na obědy sama a dát si na ně dost času (aby se člověk soustředil na jídlo a ne na rozhovory nebo mnohdy složitý vztahy s kolegama), a že to stejně nestačí a furt se to rozesírá. Jsem ve fázi, že střídám "mindful eating" se zápisem, kterej zvyšuje celkovou kontrolu nad příjmem, ale jako že bych měla pocit nějakýho závratnýho průlomu v návratu k přirozenosti, to teda nemám.

Cajthamlová říkala, že jídlo je intuitivní věc. A že podvědomě vybíráme potravu podle toho, jak žijem, co nám je atd. Jedna věc tím pádem je, že ten návrat k přirozenosti může být složitej (zvlášť pro obézní a pro lidi s PPP), ale druhá věc je, že člověk musí dodržovat zdravej životní styl (dost spánku, dost pohybu, dost odpočinku, málo stresu), jinak se to celý snadno resetne zpátky k emočnímu a stresovýmu jezení a k výběru hodně tučnýho nebo hodně sladkýho jídla v absurdním množství (moc nebo málo podle osobního nastavení). Podle mě přesně je to vidět na tom, jak snadný nakonec je srovnat si režim o dovolený a jak těžký je to udržet pp návratu do práce. Žijeme příšerně nepřirozeně a naše vnitřní regulace si s tím nezvládá poradit, no

KURE: Urcite jo, ja treba celkem prirozene zacnu jist mnohem min na dovoleny, kdyz tam nemam to jidlo ala, sedim v praci a nechce se mi do neceho, tak jdu neco jist...pripadne únava a tak...podle me se tomu rika intuitivní stravování, ale musis umět fakt odlišovat ty ruzny motivace

KRISKA: Já bych to nechala, jak ti vyhovuje. Na tohle mě třeba fascinuji děti, jak to maji ještě nezkazene. A syn se rád dobře nají a nemusí často, dcera byla dlouho uzobavac, v podstatě neměla hlavní jídla, ale jedla často po troskach. Plus jeden je nastavením skoro vegetarián a jede na sacharidy, druhý maso s masem a trochu masa jako dezert. Tak to nelameme, ať jedi, jak jim vyhovuje.

My už dojidanim a cepovanim, případně dietama často vůbec netušíme, která bije.

ARGANNAH: akorat ze lidi na pct udavaji hikers hunger po X dnech na treku a desitkah az stovkach km, ja ho mam na jednodennim vyletu:D

to me taky prislo zajimavy ve vsech tech knizkach a blozich, ze ten hlad nemaji druhej den...

KRISKA: "Hiker's hunger" je celej fenomén, normálka. Akorát když se člověk napere, tak toho pak moc neujde tzn. klidně bych v takové situaci jedla i šestkrát denně. Může to podle mě mít i dobrý efekt na metabolismus