BERUSKA_CA: Tak traumat mají naši oba požehnaně (nebudu rozvádět, ale kvalitní bagáž s sebou táhnou, oba, a ani jeden za to nemůže). Ale vždycky jsem věděla, že ať je to s nimi jak chce, milujou mě, oba dva, a vždycky mě milovat budou.

Zbytek byla otázka mého vlastního dozrání a jedné skvělé terapeutky. Srovnalo se to. Dneska máme skvělé vztahy a musím zaklepat na dřevo, že mě fakt respektujou.

BRUNA: Na nektere jedince to nezabira a clovek by mel byt pripraveny i na tuhle variantu.
Ja se to otci snazila vysvetlit, ale on kdyz prepne do agresivniho modu (kdyz jsem byla slabe dite, nezustalo jen u kriku, ale i u dost brutalniho utoku), tak mu nejak zkratuje pamet. Moji rodice si nic nepamatuji. Vim, ze matka to predstira, ale otec opravdu ma nejakou poruchu, kdy si v hlave neco vybajil a pri konforntaci z dukazy cloveka opet napadne.
Po zrale uvaze jsem naznala, ze s nekterymi lidmi se nejde domluvit a uz se tam neukazuju. On sice tropi hysteraky, ale o vetsine nevim - vola a to nezvedam, posila zpravy, ktere po sobe pak maze.
Je potreba kontrolovat, jestli to domlouvani a snazeni nekam vede a podle toho se zaridit.

LUCIASHECK: dutka, to je dobry!

Mně otec nedal pokoj, viděli jsme se málo a když jsem za ním přijela, tak jsem poslouchala jen a jen, že jsem tlustá a obdivoval mladé holky, co byly štíhlé a zajímavé. V koutku duše jsem doufala, že mě přesto má rád, až začal psát ty svoje paměti na FB a tam napsal jasně a natvrdo, že se za mě styděl. Ta naděje splaskla jak balónek a vrátila se na chvíli bolest. Nějak mu nemůžu odpustit, je zapykanej v šíleném domově se zvláštní péčí. Když jsem za ním přijela, tak první, co řekl, že se kolébám jako kachna, druhé, co jsem mu přinesla a třetí, jestli ho vezmeme do hospody. Tam si nejdřív půjčil mobil a volal půlhodinu nějakému kamarádovi a pak začal balit nějakou mlaďounkou holku. To bylo strašný. Je mu je 67 let, ale vypadá na 80, nedal si vymluvit, že, i když byla v zimě, půjde ve špinavých kapsáčovitých kraťasech a crocsech a ta holka z něj byla úplně na mrtvici, já víc. V poslední době s ním nechci ani volat. Takový to, co se má, mi říká, že je starej, umře a bude mi to líto a na druhou stranu strašnej odpor.

LUSINDA: kdybys to nenapsala, v životě by mě nenapadlo, že to může mít složitý i někdo jinej.

MADIETTA: Ja jsem takhle k tatovi prestala na nekolik let skoro uplne jezdit, protoze mi to delal furt, babicku jsem na nejakou dobu uplne utla…. Ted uz mi zpravidla u obou staci rict “dutka,” pri druhym pokusu “dutka s vystrahou” a na treti pokus proste odchazim.
Chapu, ze to je blby v situaci, kdy tam clovek tak nejak bejt musi, ale u nas to treba ze zacatku vypadalo tak, ze jsem pokazdy do pul hodiny odesla… ted uz jsem za posledni rok odesla jen jednou.

Jinak mi tahle debata připomíná dobu, kdy mi bylo třeba 12 a moje nemilovanější kniha (a zároveň kniha, ze který jsem měla největší hrůzu, prostě mysterium tremendum et fascinans) byla Jana Eyrová. Hrozně jsem se identifikovala s tou chudinkou malou Janou, kterou týrá zlá paní Reedová a která na ní občas vyjede a křičí, aby ji potom potrestali jen o to tvrději. A fascinovaně hltala takové ty pasáže, jak pak stojí v Lowoodu na hanbě všem na očích, strašně ponížená, a Helena Burnsová jí přijde říct, že si musí uvědomit, že je v právu, že Bůh to ví a že ať je to nepříjemné sebevíc, tohle vědomí člověku dodává strašnou sílu. A nakonec jak jede jako dospělá zpátky do Gatesheadu, je znova v tom prostředí, kde se jako malá tak trápila, a už jí to vůbec nic nedělá - v klídku poslouchá všechny ty řeči, které ji kdysi zraňovaly, a uvědomuje si jen to, jak jsou ti lidi všichni totálně marní. Asi nepřeháním, když řeknu, že dostat se do tohohle stavu byl tehdy můj druhý největší životní cíl (ten první byl samozřejmě "zhubnout", no comment).

já jsem ráda, že je tohle auditko otevřené pro všechny, a že nás nevyháníte:)

LUSINDA: To je pravda, ale jsme v audítku obezita, tak holt řešíme žrádlo a tloušťku, co naděláš

MADIETTA: v tom pripade vytrvej a dej tomu cas, ale ohrazuj se pokazdy, kdyz to udelaj...

odnaucit se neco rikat je hrozne tezky, ale stoji za to, se o to aspon pokusit...a myslim, ze vek tady nehraje roli, furt jim zbyva cely zbytek zivota :o)

ja muzu mluvit za tyrany...je dobry si uvedomit, ze jsi tyran a ze to neni dobry :o)

Me a mamu vychovala babicka - general. Furt s nicim nebyla spokojena a vsechno vycitala a kritizovala. Mama byla takova ta ticha a poslusna dcera, ktera se v zivote nepostavila na odpor a ani by ji to nenapadlo. Ja, tedy ne. Kdyz mi bylo 11 a mame 34, tak umrela. Ja casem zaplnila prazdne misto "alfa samice" a stala se ze me babicka. A z mamy, ktera byla do ty doby spis jako moje sestra, se stalo neco jako moje dcera. Takze se nam uplne otocily role. A ja ji zacala kritizovat stejne jako to delala babicka, protoze jsem nic jinyho neznala.
A az po delsim case, kdyz jsem zacala cist nejaky psychologicky clanky mi doslo, ze jsem svoje vlastni babicka a tyran svoji matky. A ze matka ma vsechny typicky rysy psychicky zneuzivanyho ditete. A od ty doby se to snazim zmenit, ale dodneska se obcas pristihnu, ze ji proste zacnu kritizovat. Ale to nemluvim ja, ale babicka.
(A treba i z tohoto duvodu nemam deti. Tak moc jsem se bala, ze ten vzorec chovani proste neprekrocim a znicim je.)
A snazim se, aby si mama uvedomila, ze babicka byla tyran a ona obet. A ze muze vstupovat do konfliktu a branit se a neni to nic spatnyho. A ze i kdyz ji je 72, tak ma jeste celej zbytek zivota na to, to trosku zmenit a prestat bejt obet.
A jde to ztuha a pomalu, ale meni se to a clovek si to vic a vic uvedomuje...

MADIETTA: jj, určitě to pořeš, protože ty jejich řeči sice tvému současnému já nic nedělají, ale ohrožují část tvé psychiky jménem „tehdejší já“, což je ta část, která to tehdy neměla jak zpracovat a opakovaně to potlačila, ale dokud ji nepořešíš, bude to na tebe v nějaké podobě vyskakovat

MADIETTA: já to úplně chápu, trvalo mi dlouho, než jsem přestala na tyhle toxické řeči naskakovat, a ano, mám to v sobě pořád, a třeba mi to ukazuje i jedna kamarádka, jak to mám hluboko v sobě uložené

KURE: ty současné řeči mě už nerozhodí, už jsem jinde. Co mě rozhodilo, bylo to "prozření", právě proto, že na rozdíl od dřívějška ty jejich řeči vnímám, díky čemuž se od nich dokážu distancovat. Vidím, co dělají, a co to se mnou udělalo tenkrát. Dneska to se mnou neudělá nic, ale myslím na to, co mohlo v mém životě být jinak, kdybych nevyrostla právě v tomhle. Čím vším jsem si třeba nemusela projít. Mému současnému já jsou ty řeči celkem ukradené, ale vyplavily na povrch něco, co asi budu muset hlouběji pořešit. Snad je k pochopení, co se snažím říct.

MADIETTA: má cenu ta část která se týhá tebe a tvého pocitu z toho že se postavíš na odpor.
jakej to bude mít dopad na staroušky je poddružný.
ale nepodcenňuj sílu drobných nepřijemností. ty taky nestrkáš prstem do vosy, i když víš, že maximálně může jen trochu bolet. Lidi se naučí nedělat věci po kterých následuje něco i jen trochu nepříjemnýho.

MADIETTA: tak mi dej číslo na tatíka a udělám ti hodinového manžela:))