„Sol to místo znal. Věděl, že najde oltář a na něm Ráchel - dvacetiletou bezvědomou Ráchel - a pak přijde hlas a bude jej žádat.
Sol se zastavil na nízkém balkoně a hleděl na známou scénu. Jeho dcera, žena, které se Sarai mávali na rozloučenou, když odjížděla na postgraduální výzkum na Hyperio-nu, leží nahá na širokém kamenném bloku. Nade vším se vznáší dvě rudé bulvy - Štírovy oči. Na oltáři je položen dlouhý, zahnutý nůž z přiostřené kosti. Pak se ozývá hlas:
„Sole! Vezmi svou dceru, svou jedinou dceru, Ráchel, kterou miluješ, a běž na svět, zvaný Hyperion, a obětuj ji tam v ohni na jednom z míst, o nichž ti povím. “
„Sol potrhával pažemi ve vzteku a žalu. Zaťal prsty do vlasů a vykřikl do tmy to, co nahlas volal už předtím:
„Nebudou už žádná obětování, ani dětí, ani dospělých. Čas poslušnosti a vykupování skončil. Buď nám pomoz jako přítel, nebo odejdi!"
V předešlých snech se po jeho slovech ozvaly zvuky větru a osamění, hrozivých kroků, vzdalujících se po schodech. Ale tentokrát sen trval dál, oltář se otřásl a náhle byl prázdný. Zůstal na něm jen kostěnný nůž. Dvojice rudých zří-
270
Dan Simmons
telnic vysoko nahoře stále plála, ohněm naplněné rubíny o velikosti planet.
„Sole, poslouchej, " ozval se hlas, který tentokrát jakoby nepřicházel z velké výšky, ale šeptal mu do“
„ucha, „budoucnost lidstva závisí na tvé volbě. Dokážeš obětovat Ráchel z lásky, když ne z oddanosti?"
Když se Sol pídil po slovech, slyšel už v mysli odpověď. Nebudou další obětiny. Ne dnes. Už nikdy. Lidstvo pro svou lásku k bohům už vytrpělo dost, dost vytrpělo při hledání Boha. Myslel na spoustu staletí, po něž jeho lid, Židé, vyjednávali s Bohem, stěžovali si, láteřili, oplakávali nespravedlnosti, ale vždy - vždy - se vrátili k oddanosti, ať už stála cokoliv. Generace umíraly v pecích nenávisti. Budoucí generace budou vyděšeny studeným ohněm radiace a znovuobnovenou nenávistí.
Tentokrát ne. Už nikdy.
„Řekni ano, tati."
Sol sebou škubl. Někdo se dotkl jeho ruky. Vedle něj stála jeho dcera Ráchel, ani kojenec, ani dospělá, ale osmiletá dívka, kterou poznal dvakrát v rozpětí“
„mnoha let -když stárla a potom když se vracela časem ve spárech Mer-linovy nemoci - Ráchel se světlehnědými vlasy, spletenými do jednoduchého copu, v trošku velkých džínách na hraní a teniskách.
Sol ji vzal za ruku a stiskl tak silně, jak jen mohl, aniž by jí ublížil. Cítil, jak mu stisk vrací. Tohle není iluze, není to závěrečná krutost Štíra. Tohle je jeho dcera.
„Řekni ano, tati."
Sol obrátil Abrahámův problém oddanosti v Boží zlomyslnost. Oddanost už nemůže být svrchovaným principem vztahu mezi lidstvem a jeho božstvem. Ale když dítě, zvolené za oběť, prosí o poslušnost Božímu vrtochu?
Sol poklekl vedle dcery na jedno koleno a otevřel náruč. „Ráchel.“
Citace z knihy
Pad Hyperionu