ELIZHANNAH: Tak to je naprosto přesný s těma mimozemšťanama.. Brrr.. Navíc v kombinaci s tím, že jsem v pubertě ulítávala na tajemnu, četla jsem knihy o duchách, paranormálních jevech apod., jsem byla vystíhovaná pěkně dlouho.. Teď už to radši nečtu, protože se znám.. Bohatě mi stačí sem tam něco zaslechnout nebo přečíst na netu..

Co ale bylo úplně nehorší byl fakt brutální hysterický záchvat, který jsem jako dítě dostala při sledování pořadu Setkání s tajemnem, šlo vlastně o tu znělku, ve které byla křišťálová lebka a v ní vždycky ukázaný něco, co bylo k danému tématu. Ten díl byl o fotografiích duchů a tam v tý lebce právě jedna z těch fotografií. Ještě několik let jsem se pak bála v noci na záchod a i teď z toho mám šílenej pocit.. Možná by se ta jedna konkréktní fotka dala najít na netu, ale nechci se po letech znovu vyděsit ani děsit vás.. :-)

BIRMA: jj, soudružky snad měly nějaký kurs na zastrašování dětí :))

To já jsem se bála, že bude válka, jako malá. Asi to bylo i tou atmosférou zač. 80. let, pořád se nacvičovaly ty jaderné výbuchy a útěky do krytu. Taky naše babička nám občas něco vyprávěla - ale největší psycho pro mě bylo, když nám ve 2. třídě vyprávěla naše "soužka" učitelka o zájezdu do Osvětimi. Hrozně živě jsme si to představovala a v noci jsem z toho nemohla spát - a to asi půl roku. Jít v noci na WC bylo psycho, představovala jsme si, že mi tam někdo pustí plyn a že se tam udusím. Hlavně jsem to vůbec nechápala (kdo to taky chápe, že? :) a možná právě proto to pro mě byl hrozněj a čirej děs.

Přitom o půlnoci do lesa nebo okolo hřbitova jsem klidně šla- těchto věcí jsme se nebála. Vymýšlet si strašidelné historky o upírech a kostlivcích mě dokonce jako malou hodně bavilo (vymýšlením historek se shodou okolností částečně živím i teď :)