No, myslím, že příměr s Brexitem kulhá. Podstata je ale ta, že představitelé EU mají spoustu řečí o svobodě a demokracii (např. směrem k Ukrajině), ale jakmile někdo někdo projeví dost emancipovanosti a toto právo chce využít v praxi, tak je zcela nedemokraticky seřezán i uvnitř EU. Což je předmětem kritiky ze strany většiny médií - a docela překvapivě těch proevropských. Kritizují to politici regionální, státní, ale představitelé EU vesměs mlčí.
OTAVA: S tou legislativou (ústavou) je to ve Španělsku trochu problém, dovolím si
citovat někoho jiného:
Současná španělská ústava vznikla v roce 1978, což bylo složité přechodové období. Starý vládce, generál Francesco Franco, byl už pár let mrtev, ale budoucí demokratické zřízení stálo na hodně vratkých nohách. Armáda byla dosud silná a mezi jejím velením se nacházelo hodně tvrdých mužů, o jejichž loajalitě k novému režimu bylo možno mít určité pochybnosti.
Možnost dalšího vojenského puče visela ve vzduchu a autoři ústavy se ji snažili co nejvíc minimalizovat. Jelikož věděli, že vojáci jsou mimořádně citliví na hrozbu rozdělení země, sepsali ústavu tak, že právní překážky k výkonu platného referenda o sebeurčení nějaké části Španělska jsou nereálně vysoké.
....
Hned vzápětí je ústavou regionům přiznána možnost autonomie, ale jen v rámci zastřešujícího státu. Fakticky to znamená, že touží-li nějaká část Španělska dosáhnout samostatnosti zákonným způsobem, musí nejprve docílit změny ústavy – což je značně složitý proces, do kterého má co mluvit celý zbytek země.
Mimochodem, všichni vojáci nebyli novou ústavou úplně uchlácholeni a v roce 1982 se část důstojníků skutečně pustila do pokusu o puč, který nevyšel.
Tak, jak je španělská ústava napsána, odráží politické poměry konce 70. let a z hlediska racionálního fungování státu by nejspíš dávno měla být nahrazena jinou. Hrozba vojenských převratů je zažehnána už po desítky let. Jenže do kyselého jablka ústavní reformy se žádný španělský politik neodvážil kousnout.