KOLLUCHA: Už se připravuje prekopany MKN-11, který bude více podobný DSM-V a úplně se překonávají diagnózy...

MAJKA: Nevím, čerpám z toho, že ADHD a Asperger jsou můj autistický special interest :-) V USA se používá diagnostický manuál DSM-V, který obsahuje ADHD. V Evropě a asi zbytku světa se používá ICD-10 (česky MKN-10), který dělá WHO. Ten obsahuje hyperkinetickou poruchu. Problém je, že ten americký manuál nás vysvětluje výrazně líp než ten náš. Takže se vžilo používání ADHD. Skoro vůbec ICD-10 neznám, ale DSM-V mi přijde v lepší i v jiných věcech (ale nejsem žádný odborník ani na DSM-V).

Jinak DSM vytváří koncil klinických psychologů. Kdo ve WHO vyrábí ICD nevím, ale ICD obsahuje nejen psychiatrické záležitosti, ale všechny nemoce a podobně. Ten článek od tebe jsem letmo proskákala a přijde mi dobrý, i když bohužel teď nemám čas ho číst. Ale i tak jsem si všimla, že tam autoři nadávají na to, jak jsme tady zaostalí :-)))

JANOCKA: ze vseho nejvíc bych zpetne ocenila, kdyby ve mne rodice dokazali vyvolat pocit, ze me maj radi, at jsem jakakoliv. Ze nejsem kvuli svejm chybam spatna, jen je proste mam a budu se s nima muset poprat. Ze kazdej ma neco, i kdyz to treba neni u jinejch videt. Nebo aspon kdyby se jim povedlo vyhnout se tomu, abych mela pocit, ze jsem jim vlastne strasne na obtiz a byli by radsi, kdyby me nemeli. Kombinace neustaly kritiky a nulovyho chvaleni proste neni to pravy. Nastavovani hranic je hrozne dulezity, ale da se imho delat i docela laskave, s moznosti pro dite nekdy taky "vyhrat" a hlavne musi bejt dusledny. Nejmensi mezirka v ty hranici a vsad se, ze ji do tejdne rozsirim na eurotunel.

A vlastně celý web http://www.nepozornidospeli.cz/ může být pro spoustu lidí bezva odrazový můstek :)

Jinak doporučuju knihy Fast Minds (dostal jsem ji při vyšetření a diagnostice na ADHD) a pro nejbližší okolí je super tahle příručka http://nepozornidospeli.cz/images/ADHD_prowebFIN.pdf :)

JANOCKA: a jinak díky moc, že se ptáš.

JANOCKA: Kromě toho, co napsala Majka, se prosim zeptej na to samé jeho. Otázka, Co potřebuješ? je za mě úplně nejvíc. A pak taky respekt k tomu, co ti řekne. Mám dodnes problém věřit realitě. Pokud řekne že se snaží, tak i když to není vidět, tak se fakt snaží a potřebuje někoho, kdo mu to bude věřit. Přijmout ho s tím, co je. Jede si svůj vlastní závod, ale velmi pravděpodobně zvládne všechno to, co ostatní, ale treba mu to bude trvat dýl a občas to nevyjde napoprvé a nestihne se to v termínu. To dávám čisté za sebe. .

JANOCKA: pochopení, a později podporu, když se s tím člověk snaží poprat.
(možná i pomoc se získáváním informací a chápáním toho, co a proč se mi děje, ale to je tak daleko od mojí reality, že nevím jestli je to možné.)

MAJKA: jo, to jo, dyt tehdy toto vsechno bylo ve skatulce LMD. ja teda mela primo jeste cerne na bilem poruchu soustredeni a dyslexii a vim, ze rodice uz od detstvi pouzivali i slovo hyperaktivita, nekdo jim to musel rict. zkusim nekde u rodicu vyhrabat ten papir z poradny pro zakladku, tata si delal vzdy od vseho kopie a vim, ze to nekde doma budou mit.

JANOCKA: tak především - posílám ti velkého srdcosmajlíka za to, že se takhle ptáš. Už to svědčí o tom, že se svému dítěti snažíš rozumět a to je skvělý. Já budu mluvit čistě za sebe. Jako ADHD člověk mám a i jako malá jsem měla extrémní denodenní pocit failu. V kombinaci s extrémně kritickými rodiči je to pro sebevědomí totální smrt. Zpětně bych si přála především více pochopení a méně kritiky. Rozhodně ne nějaké omlouvání a úlevy, jsem zpětně dost pyšná, co jsem dokázala. Ale chtěla bych méně toho pocitu, že jim nikdy nic ode mě nebude dost dobré, že jsem svéprávná bytost jejíž názor má váhu a je vnímán.


POZITRON: Hele já to nechápu, máti prostě muselo bajt jasný, že nejsem úplně cajk. Doted se spolužačky navěj vzpomínkami na telefonáty od máti, co bylo dneska za úkoly, mejma projevama roztržitosti, atp. Kdysi jim akorát psycholožka řekla, že mám LMD, tak jim to asi stačilo. Nevím.

PAKOBYLKA_: KOLLUCHA: Holky, chapu vas argument. U nas je to dedicne, projevy ma babi a tata. babi je pres 80, tak leda s nim. Mamu do toho tahat nechci, to bych opravdu byla nakonec jen ja frustrovana, ta tyhle veci ignoruje s pristupem "musis se vic snazit".

Já jsem zažila zvláštní efekt tohohle neříkání u sebe v práci. O ADHD jsem řekla akorát na našem malém oddělení šéfovi a kolegovi. Ani jeden o tom neřekl nikomu dalšímu. O rok později mi diagnostikovali ještě Aspergera. To jsem řekla jen šéfovi. Ten vážně pokýval hlavou a mlčí jako hrob. Žádné efekty to v podstatě nemělo, oba se ke mně chovají naprosto stejně jako předtím :-))

KOIRA: Tak zas já si říkám, že to od někoho máš. Třeba by to rodičům pomohlo. Navíc to můžou nediagnostikované různé děti, strýčci, neteře, dědečci a podobně... :-)

PAKOBYLKA_: Uuh, to je dobré, to ti přeju takový prostředí. V takovou chvíli se pracuje dost jinak :) když jsem to řekla v minulé práci, aby chápali, že se snažím ale okolností jsou trochu proti mě, tak mi řekli, že si mám rozhodnout, jestli tu práci chci dělat. Tak jsem pochopila že to fungovat nebude.

V rodině jsem se rozhodla to neříkat, pokud by to naši pochopili, tak bych jim jen způsobila pocit viny, že nic neudělali a pokud ne, tak bych jen prohloubila svůj pocit nepochopení. A se zbytkem příbuzenstva - Horší už to nebude, jen by z toho byli zmateni a já frustrovaná. Blízký kamarádi to ví, teď v praci o projevech mluvím, ale na plno jsem to neřekla.