Ještě jedna věc mě napadla. Pokud se ve třídě sejde víc ADHD dětí, je to pro normální školu katastrofa. Pro svobodnou školu to není problém. A pro ADHD děti je to dar. Je to jako zrcadlo na kterém si může trénovat komunikační dovednosti. Navíc se necítí špatně, když nezvládně na první dobrou vyjádřit myšlenku. ADHD děti se navíc umí vzájemně stimulovat a posilovat v kreativitě.

Musím podotknout, že mám vždycky troch smíšené pocity, když se o ADHD mluví jako o poruše nebo postižení. Velmi se mi líbí přirování kde se děti dělí na pampelišové a orchideové děti. Pampeliškové děti jsou ta většina dětí které vyrostou a prosperují kdekoliv v čemkoliv. To jsou ti "normální" děti. A pak tu jsou orchideové děti. Ti aby prosperovali potřebují velmi konkrétní prostředí. Orchidej prostě neroste a neprospívá všude. Když ale má správné podmínky vyroste z ní vzácná krásná kytka. A to je přesně případ mnohých ADHD dětí. I ty sebelepší standardní školy jsou pro ADHD děti spíš nevhodné. Ani asistentka to nezachrání. Asistentka je jako, snad tím přirovnáním neurazím, hnojivo na nevhodnou zeminu. ADHD dítě potřebuje informace v souvislostech, aktivní hrou a spoluprací s dalšími dětmi. A neposledně je potřeba brát individuální charakter dítěte a hru mu přizpůsobit tak aby zůstal přítomen přirozený zájem a tudíž pozornost. Neposledně ADHD dítě má problém s pamětí a roztržitostí, tudíž potřebuje aby výuka nevyžadovala takové ty věci, které se stejně odbornou veřejností začínají zpochybňovat. Například domácí úkoly. Orchideové děti nejde měřit jedním metrem. Každé je unikátní. To by se sice dalo říct o jakémkoliv dítěti, ale u ADHD dětí jsou rozdíly mnohem větší pokud je budeme srovnávat s pampeliškovými dětmi.

Za sebe. První a druhý stupeň jsem patřil mezi elitu v třídě. Zapomínal jsem ale úkoly a navíc mé schopnosti byli neustále popírány. Například jsem v druhé třídě přinesl na referát 500 stránkový román a učitelka mi dala třídní dutku že lžu, že takovou knihu jsem přečíst nemohl. Neustále mi někdo šlapal po sebevědomí. V třetí třídě jsem to vzdal a začal výuku ignorovat. Dokonce jsem systematicky nechodil na nulté hodiny apod. Prostě jsem nespolupracoval. Sice jsem v osmé třídě, když se v devadesátých letech dělali celostátní IQ testy získal maximální počet bodů (IQ 128) a byl jsem první hotový ve třídě asi tak o pět minut dřív než třídní premianti, ale i tak jsem byl pořád za loosera co prolézal s vízem kde byli čtyřky od shora až dolu. Na střední jsem se vzpamatoval a rychle dohnal vlak který mi na základní škole ujel, ale problémy se sebevědomím mi zůstali do dnes, a to už teda pár dekád ze základky.

Moje pointa spočívala v tom, že jestli mám ADHD dítě, tak ho mohu zkusit integrovat mezi pampelišky a třeba to víceméně nějak půjde. Ale nebo zatnu zuby a pokusím se mu poskytnout vhodné prostředí které podpoří jeho charakter, jeho talenty a hlavně mu nepokřiví pohled na svět a společnost.

CYBERWOLF: Ja to nacteny nemam, ale mam to primo z praxe. Jednoduse s tim ditetem pracujes ve smyslu, ze castecne korigujes jeho projevy - kdyz vykrikuje, kdyz ma tendenci rusit nebo napr., litat po tride, zasnivat se. Muzes mu taky ukazat, ze si dokaze pomoct jinak - cmaranim, nejakou fidget hrackou atp. a nemusi vyrusovat. Ucis ho vydrzet u prace, kterou dela. Ucis ho ji dokoncit, i kdyz ho to nebavi. Pomuzes mu s tou praci zacit, idealne vcas! Ucitelka to nema sanci sama stihnout. Pomuzes mu s tim, aby si opakovane precetlo zadani, pripadne znovu vysvětlis, co ma delat. Druhostupnovy deti to uz maj zazity a umej si pomoct samy + uz se to da trochu lip ohlidat. Pokud jsi co k cemu, dokazes to, co delas, diteti i vysvetlit, jelikoz dite to bude chtit vedet. Taky mu pomahas pochopit, ze ma nejaky svy tempo. A nejen jemu, ale i detem okolo. Obcas i ucitelce. A ze je ok, ze neco vi hned a jindy to pochopeni trva dyl. O prestavce je tam to dite ale samo za sebe.

Kdyz jsem na ne sama a sejdou se mi dva adhd kluci, je to mrzeni. A dojizdej na to jak oni tak NT deti.

Uprimne si nemyslim, ze je to nejaka super ochrana. Z myho pohledu jde o podporu a o to, jak tomu ditku pomoct se integrovat. A jak ostatni deti naucit, ze ne vzdycky jsou vsichni stejni. Vozejckar ma taky vozejcek - ale ridi si ho sam. Kdybych jako dite mela asistentku, myslim, ze by mi to (i mame) usetrilo mnoha trapeni. A nesouhlasim ani s tim, ze lidem je to nekde. Kdyz jsem zacala otevrene vysvetlovat co a proc nechapu nebo mam jinak, usnadnilo to zivot nejen mne, ale i rodine, kolegum. Jen ja to zjistila az v dospelosti. Ty deti maj sanci se to naucit uz na zakladce. To je prece skvely!

CYBERWOLF: takže "já jsem chodil ráno patnáct kilometrů do školy, tak proč by to ti parchanti měli mít jednodušší?"

CYBERWOLF: To dítě je v realitě od začátku. Není to tak, že by děti žily ve vzdušných zámcích, kde by se jim nemohlo nic stát s s úderem osmnácteho roku vkročily do reality. Ten asistent jim akorát pomáhá s věcma do školy.

Asistenti a forma pomoci, která je v současnosti dětem podávaná, není nějaké libovolné rozhodnutí typu "a voni ty chudáčkové to nezvládaj, tak jim trošicku pomůžeme, né?" ale stojí na faktech. Doporučuju si to přečíst. Možná s tím budeš mít problém i tak, ale aspoň nebudeš mít pivní argumenty...

CYBERWOLF: fakt nevidíš rozdíl mezi tím, když se dítě naučí, že při vhodných podmínkách "na to má", a tím, když už odmala je mu dáváno najevo, že "na to nemá"?

CYBERWOLF: přečteš si to prosím znova? Není to o tom, že se máš naladit na vlnu zbytku, ale udělat si svojí. Třeba tím, že vymenis lidí okolo sebe, třeba tím, že si s nimi dáš "the talk." Ty musíš stavět svojí realitu, nikdo jiný to za tebe neudělá. Je jen na tobě, jestli si za to budeš boxovat nebo půjdeš s davem. Ano, stojí to úsilí, za dva roky budu mít brzy nejspíš třetí práci, ale každá z nich je blíž a blíž tomu co potřebuju. Akorát mi přijde líto, že jsem na to potřebovala 30 let, protože jsem nevěděla co a že vůbec mít něco jinak potřebuju.

CYBERWOLF: v životě je to o tom, že to, co za tebe ve škole udělají (aka dají ti asistentku, neřeknou automaticky, že jsi hloupý, vyjdou ti vstříc,...) Si ty musíš už sám udělat v životě. Je dobrý být připraven na to, že tam to pro tebe není přizpůsobeny a musíš si to v rámci možností udělat sám, to je určitě legit argument. Ale - zároveň je dobrý mít už trochu nějakou "půdu pod nohama" v podobě toho, že vím, co potřebuju, že to jde, že existují lidi, co mě respektují a tak to chci i teď a tak dál. Tak si, myslím, že mít ve škole asistenta, nějakou poradnu, učitele,co respektuje, pro budoucí život je dobře. Ne proto, aby za mě dělal všechno, ale abych viděla, že realita pomoci je možná. Vyboxovat si tu pomoc, respekt a pochopení v reálným světě je samozřejmě těžký a častěji než jiný kamarádi, kolegové, partneři, budeš říkat, hele sorry, tohle pro mě nefunguje, protože máš potřeby prostě jiný, je to občas dost turbulentní proces změn. Někdy je k tomu ještě potřeba si to vyříkat s lidma, co ti tvrdí, že máš zatnout zuby, nebýt padavka, nebrat si věci osobně a tak. :)

CYBERWOLF: Nevím, proč by mě nemělo šokovat, že mi nikdo nepomůže. Já se snažím pomáhat, když můžu. Lidi s Aspergerem, ale i s ADHD, bývají často naivní. Neustálá nepřiměřená důvěra k ostatním lidem je jeden z mých největších problémů.

Pointa té výuky s pomocí je přece připravit člověka na život a na to, že právě žádného asistenta mít nebude. Já jsem na to nebyla připravená nikdy a podle toho taky můj život vypadal. Po diagnozách jsem byla schopná si dát život maličko do richtiku. Ale to neznamená, že bych to nějak zázračně zvládala. A už vůbec ne, protože jsem dostala "školu života".

Další věc je to, že ve škole se máš naučit věci, v životě máš spíš pracovat. Vzhledem k tomu, že právě to učení je dost náročné pro neurodiverzní lidi, tak dá rozum, že když jim trošku pomůžeš, tak se to líp naučí.

Tahle debata mi přijde podobná jako argumentovat, že chromí lidi by neměli používat berle, protože jim je může někdo vzít nebo se můžou rozbít.

CYBERWOLF: třeba v tom, že jednak část těch problémů se časem zlepšuje, aka i když pomaleji, tak přesto dítě získává nutnou sebekontrolu?
že hned do začátku není zaškatulkované jako "zlobivé, neschopné a nemožné"?

Školy nemám, děti taky ne, ale jsou nějaké "jiné" školy a asistentky dobré řešení v dlohodobém horizontu? I když budu počítat s ideální variantou, že ta "jiná" škola je nějak lepší nebo že přidání asistentky nezapříčiní, že se zbytek dětského kolektivu bude o přestávkách bavit tím, že na ratolest bude pokřikovat "mentále" a tak... co jako potom?

Těžko čekat, že člověk projde vzděláním, nedej bože životem, v podmínkách zohledňující jeho potřeby. Střet s nadřízeným, kterého to prostě nezajímá nebo kolektivem co nemá rád vybočování, je jenom otázka času a kdy se dítě naučí s tímhle vypořádat? Tj. jak se zařídit v neideálních podmínkách. S přechodem na jinou školu, do zaměstnání, nebo při nějaké další významné životní změně mi to přijde jako dost blbý moment. Domnívám se, že pokud se soustředíme jen na úpravu podmínek, tak střet s realitou (aka podmínkami, které se prostě neupraví), bude o dost bolavější.

LWEEK: Monte je pro kohokoliv, adhd jedinci se v nem muzou bajecne rozvinout, blby ovsem je, ze kdyz rodice slysi na individualni pristup a sejde se ti v trojroci par dys deti, dve tei hadata, nekdo s pas a tak podobne, je to brutalni fuska utahnout a kazdymu tu individualni peci opravdu dat. Jako jde to, ale obcas az na krev. Kdyz mas naopak stesti na statni skolu (a na ucitelku) a dite ma asistentku, muze se rozvinout i na ty klasicky zakladce.

LWEEK: Já moc nevím, jaká je situace ve školství, protože se tam nepohybuju, ale i tak bych řekla, že není tak jednoduché do takové školy dítě dostat. A i kdyby jo, tak pořád mohou být problémy s dojížděním a dalšími věcmi. Navíc to podáváš tak, jakoby to byla chyba rodiče. S tím nesouhlasím. Chybu udělal ten učitel, ne Eclectica.