Školy nemám, děti taky ne, ale jsou nějaké "jiné" školy a asistentky dobré řešení v dlohodobém horizontu? I když budu počítat s ideální variantou, že ta "jiná" škola je nějak lepší nebo že přidání asistentky nezapříčiní, že se zbytek dětského kolektivu bude o přestávkách bavit tím, že na ratolest bude pokřikovat "mentále" a tak... co jako potom?
Těžko čekat, že člověk projde vzděláním, nedej bože životem, v podmínkách zohledňující jeho potřeby. Střet s nadřízeným, kterého to prostě nezajímá nebo kolektivem co nemá rád vybočování, je jenom otázka času a kdy se dítě naučí s tímhle vypořádat? Tj. jak se zařídit v neideálních podmínkách. S přechodem na jinou školu, do zaměstnání, nebo při nějaké další významné životní změně mi to přijde jako dost blbý moment. Domnívám se, že pokud se soustředíme jen na úpravu podmínek, tak střet s realitou (aka podmínkami, které se prostě neupraví), bude o dost bolavější.