DRABICZ: To je mi moc líto. Jednak proto, že se to stalo a taky proto, že tvoje maminka neušla od té doby ani krok dál.
Na profilu Děti jsou taky lidi jsou sdílený různý traumata s dětství (vánice, rozvod, školní plavání, co nejhoršího vám rodiče rekli a podobně) a pak už jsem si to prostě musela přestat číst, nebo bych se zbláznila.
To je právě to, ti kluci to často odnesli úplně nejhůř. Posílám tvému malému já jedno vřelé objetí.
MULTICAT: Já jsem totiž vychovaná jako hodná PŘIČINLIVÁ holčička, co se dobře učí, jen mi vždycky říkali, že jsem takový PIMPRLE (🤦) a že je to v pořádku. Ale až v dospělosti člověku dojde, jak se vlastně celej život chová, že je pro něj těžké udržovat hlubší vztahy, soustředit se, jakoby ,, normálně " fungovat.
Když jsem jednou byla na takový hlubší terapii, co trvala x hodin a věnovali jsme se mému dětství, celou dobu jsem jakoby odosobněně nevěděla, o co tam jde a co vlastně vůbec řešíme, i když to bylo všechno do očí bijící. Na konci jsem se rozplakala, když jsem ve svých asi 35 letech na otázku ,,a proč jsi tohle dělala?", odpověděla: "Protože nechci být nikomu na obtíž." Story of my life. Ale aspoň jsem ten chybného princip, podle kterýho se furt chovám, odhalila a pojmenovala.
Pak to tady nemá vypadat, jak to vypadá, jeden frustrovanej člověk na druhýho a v dospělosti se všichni hrozně diví, co že je to s nima porouchanýho. Ale je zas fajn, že když nám to začnou třeba zrcadlit ty děti, my nejsme idioti a začneme to řešit, tak se dejou věci.
Pardon za elaborát.